Láska nepřišla hned. Vztah s dcerou jsem si musela vybudovat, říká její adoptivní máma

Michaela (32) nám v rozhovoru prozradila, co ji vedlo k adopci jejích dvou dcer, jaké to je budovat mateřskou lásku od nuly i jak se vypořádala s předsudky okolí, pro které je „skutečné” jen to biologické.

Sedím v čekárně u dětského lékaře a pozoruji cizí ženu, jak svému miminku tiše zpívá. Ne tak, aby to někdo slyšel, ale tak, že je to cítit. Je v tom něha, klid a naprostá samozřejmost. Přistihuji se při myšlence, kterou si možná někdy říká každá máma: Jsem dost dobrá, když tohle nedělám?

O pár minut později spolu jdeme do ordinace na kontrolu kyčlí se chodí po dvou. A tehdy přichází moment, který mě odzbrojuje. Ukazuje se, že miminko (nádherná holčička) není biologicky její a že dvaatřicetiletá Míša P. je  dloudobá pěstounka a  adoptivní máma.

Byla jsem vděčná, že Míša s rozhovorem souhlasila a já jsem napnutá jako struna poslouchala, místy se slzami v očích. Její cesta k adopci a pěstounství nebyla jednoduchá. Musela překonat ztrátu předčasně narozeného syna. S vděčností mluvila o svých dcerách, které do rodiny přišly skrze náhradní péči. 

Míšo, můžete nám na úvod představit svou rodinu?

Jsem adoptivní mámou dvou holčiček a mámou chlapečka, který bohužel zemřel při porodu. Naší první dceři je dnes pět a půl roku. Dostali jsme ji v podstatě přímo z porodnice, když jí bylo osm dní, a ve dvanácti dnech už jsme si ji vezli domů. Pak ale trvalo ještě rok, než jsme prošli všemi soudy a stali se jejími rodiči i právně.

U druhé holčičky, které je teď deset měsíců, to bylo o něco složitější. Dětí do náhradní rodinné péče je málo a žadatelů naopak hodně, takže získat do adopce miminko není vůbec jednoduché. Je to běh na dlouhou trať. I proto v nás rozhodnutí jít do toho znovu zrálo zhruba dva roky. Aktuálně nás čeká poslední soud před adopcí.

Jaký je vlastně rozdíl mezi adopcí a pěstounskou péčí z pohledu rodiče?

Adopce znamená, že se právně i fakticky stáváte rodičem se vším všudy. Dítě dostane nový rodný list, ve kterém jste uvedeni přímo jako otec a matka, má vaše příjmení a dostává i nové rodné číslo. U pěstounské péče je to jiné, tam dítěti obvykle zůstává příjmení biologických rodičů a matka si ponechává svá rodičovská práva. Často zde probíhá i kontakt s biologickou rodinou, například s babičkou. Jde o případy, kdy rodina o dítě zájem má, ale nedokáže se o něj postarat, takže se ho nechtějí vzdát a nechtějí dát souhlas k adopci.

Naše druhá holčička strávila první čtyři měsíce u přechodných pěstounů. To je specifická služba, kdy pěstoun přijme dítě v krizové situaci na dobu maximálně jednoho roku, než se pro něj najde trvalé řešení.

Co vás vedlo k rozhodnutí pro náhradní rodinnou péči? Shodli jste se s partnerem hned?

S manželem jsme se o vlastní děti snažili asi rok a půl, ale nedařilo se nám. Věděla jsem, že cesta k adopci je běh na dlouhou trať, tak jsem si říkala, že do toho půjdeme hned, a pokud se nám mezitím podaří počít přirozeně, budeme jen rádi. Manžel byl k tomu zpočátku opatrnější; trvalo mu zhruba rok, než k tomu rozhodnutí dozrál a s touto cestou vnitřně souhlasil. Samotný proces, od první návštěvy OSPODu přes školení, kurzy a psychologické testy až po oficiální zápis do evidence čekatelů u nás pak trval přibližně tři čtvrtě roku.

A jak celý ten proces vůbec funguje? 

Celý proces začíná ve chvíli, kdy se rozhodnete stát pěstounem nebo adoptivním rodičem. Vaše první kroky vedou na OSPOD v místě bydliště, kde absolvujete úvodní schůzku se sociální pracovnicí. Ta vás následně navštíví doma, aby se seznámila s vaším prostředím a ověřila, zda máte vhodné podmínky pro přijetí dítěte.

Poté si vyberete organizaci, u které absolvujete odbornou přípravu. Jde o cyklus setkání v rozsahu zhruba 72 hodin. Součástí jsou také komplexní psychologické testy – od vyplňování dotazníků na počítači přes kreslení až po osobní rozhovory s psycholožkou, kde společně rozebíráte výsledky i vaše motivace.

Jakmile máte vše hotové, spis putuje na magistrát v Praze nebo na krajský úřad. Tam s vámi znovu proberou vaše představy: na co se cítíte, jaké dítě jste schopni přijmout a kde jsou vaše hranice. Pak už následuje čekání na telefon.

Doba čekání je velmi individuální a záleží na tom, jak moc jste otevření. Pokud je rodina připravena přijmout například dítě romského etnika, bývá proces výrazně kratší. Roli hraje i věk – u novorozenců se čeká déle než u dětí dvouletých a starších. Může jít o měsíce, ale i roky. My jsme na Meriamku čekali dva a půl roku, zatímco na Leontýnku to bylo zhruba tři čtvrtě roku.

Když vám z úřadu zavolají, že pro vás mají vytipované dítě, seznámíte se s jeho spisem. Dozvíte se vše o jeho zdravotním stavu, rodinné anamnéze a uvidíte fotku. 

Máte nějaký čas na rozmyšlenou? Je v pořádku říct „ne”?

Ano, máte čas na rozmyšlenou, obvykle pár dní, aby se v případě vašeho odmítnutí zbytečně nezdržovalo oslovení dalších čekatelů. Pokud souhlasíte, následuje fáze seznamování. U úplně malých miminek může adaptace trvat jen několik dnů, u starších dětí jde spíše o týdny návštěv, než si na vás a nové prostředí zvyknou.

Důležité je vědět, že v kterékoli fázi tohoto procesu máte právo říct: „Teď se na to necítím.“ My sami jsme z různých důvodů několik dětí odmítli. Nebylo to kvůli nim, ale kvůli naší aktuální situaci – jednou byl manžel po operaci, jindy byla logistika návštěv přes celou republiku nad naše síly. Je důležité být k sobě laskavý a upřímný. Říci v pravou chvíli „ne“ není chyba, ale zodpovědnost vůči sobě i tomu dítěti.

V souvislosti s vaší cestou jste zmínila i zkušenost se ztrátou…

Bylo to nesmírně těžké období. Přiznat si neplodnost je pro ženu obrovský zásah do vnímání sebe samé. Později se mi sice podařilo otěhotnět, ale syn se narodil předčasně v necelém šestém měsíci a během porodu zemřel.

Přesto jsem vděčná, že ho máme „tam někde v nebi”. Jsem vděčná i za to, že jsem mohla prožít aspoň kousek těhotenství a projít si porodem. A i když věřím, že bych byla plnohodnotnou mámou svých holčiček i bez toho, vnímám to jako důležitou součást své cesty.

Jak na vaši neplodnost tehdy reagovalo okolí?

Mnoho lidí má dojem, že ví, co pomůže. A že pokud to, co mi radí, nedělám, tak je jasné, že neotěhotním. Těch rad je opravdu mnoho a je to vyčerpávající a náročné. Proto bych byla daleka dávat neplodným párům nějaké rady. Potřebují spíš vyslechnout a podpořit, než doporučení, že mají vařit byliny za úplňku nebo jít na umělé oplodnění. 

Vzpomínáte si na moment, kdy jste se začala cítit jako máma, a ne „jen“ jako adoptivní matka?

U první dcery jsem očekávala, že se do ní zamiluji na první pohled, ale realita mě zaskočila. Měla jsem ji ráda úplně stejně jako jakékoli jiné cizí dítě. Pamatuji si na moment, kdy jsme ji měli doma asi tři měsíce a já si říkala, že kdyby si to její biologická matka rozmyslela, klidně bych ji vrátila – s pocitem, že prostě přijde jiné dítě a je to vlastně jedno.

Cítila jsem se kvůli těmto myšlenkám hrozně, ale postupem času ten pocit vymizel, a dnes bych ji nedala za nic na světě. Zjistila jsem, že podobnými pocity se často trápí i biologické matky; ten vztah se zkrátka musí vybudovat. Můj muž to měl tehdy přesně naopak. U něj plamínek lásky naskočil okamžitě, na první dobrou.

Co je na tomto typu mateřství specifické nebo náročnější?

Někdy se těžko hledá podobnost, ty geny. U maminek slýchám: „tohle má po babičce, tohle po strýčkovi“. My tu historii neznáme a dítě poznáváme krok za krokem. Náročnější je je to s okolím. Mám pocit, jako bychom byli pod větším drobnohledem. „Aha, tahle máma, to není její vlastní dítě, jak se k němu chová, má ho dost ráda?“ Připadám si, že nás okolí víc zkoumá, že jsme taková rarita.

Jak se vyrovnáváte s poznámkami o „skutečné“ mámě?

Reakce okolí bývají někdy opravdu náročné. Když jsem po osvojení první dcery otěhotněla a musela do nemocnice, jedna sestra mi tehdy řekla: ‚Na tu doma teď úplně zapomeňte, tohle v břiše je vaše vymodlené dítě, to je teď nejdůležitější.‘ Zůstala jsem v naprostém šoku.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že část okolí se na mou první dceru bude vždycky dívat jako na tu, která pro nás nebyla „první volbou”, zatímco biologické dítě bude v jejich očích to jediné ‚správné‘. Tak to ale vůbec není. Pochopila jsem jednu zásadní věc: pokud já budu s těmi necitlivými řečmi vnitřně srovnaná a nenechám se jimi zranit, předám tím dceři obrovskou sílu. Sílu v tom, že ani ji takové poznámky nemusí nikdy rozhodit.

Jak si udržujete respekt k biologickým matkám vašich dětí?

Pomáhá mi prostě nesoudit. Ten příběh nikdy nebudu znát dopodrobna a sama nevím, jak bych se zachovala, kdybych se ocitla v jejich kůži. Cítím k nim velkou vděčnost, protože naše holky nám dělají obrovskou radost a bez nich by to prostě nešlo. Tyto úžasné dary máme díky nim. Situace, kdy je žena těhotná, ale o dítě se starat nemůže, musí být nesmírně náročná, ať už jsou konkrétní důvody jakékoli.

Co byste vzkázala ženě, která pochybuje o tom, zda je dobrá máma?

Řekla bych jí, že je tou nejlepší mámou pro své dítě. Ať vnímá sama sebe a svoje potřeby a ne rady a rozumy ostatních, protože uvnitř ní je hlas, který jí bude radit dobře. A ať se nebojí vyhledat podpůrnou skupinu maminek. Mateřství je nesmírně náročné a každá z nás potřebuje prostor promluvit si s lidmi, kteří prožívají podobné emoce.

Co pro vás dnes, po všech těch zkušenostech, slovo „máma“ znamená?

Asi přirozenost a novou životní roli, která je náročná a nádherná.