Z temnoty ke svobodě: poslední kapitola mého toxického vztahu

Toxické vztahy začínají nenápadně. Často se pak jednoho dne probudíte v realitě, kterou byste si dřív neuměli ani představit. V takových chvílích máme tendenci se stydět před okolím i sami před sebou. Máme pocit, že jsme selhali a že jsme to všechno měli vidět dřív.

Tohle je úryvek z mojí knížky C’est la vie, čtvrtstoletí vzpomínek. Byl to jeden z těch momentů, ke kterým se mi nevracelo snadno. Dnes však vím, že právě tyhle nejtěžší situace mě nejvíc zformovaly a pomohly mi vymezit si své hranice.

S přítelem jsme se přestěhovali do Prahy, kam nás zavedla zajímavá práce u stejné mezinárodní firmy. Našli jsme si krásný, prostorný byt s terasou a já moc těšila na nový život. Už v den stěhování mi ale došlo, že to nebyl dobrý nápad.

Měli jsme vše sbaleno a už jsme jen čekali, až přijedou stěhováci. Mezitím jsme se bavili o tom, co nás čeká a postupně mezi námi začalo vzrůstat napětí. Žádná velká hádka to nebyla, jen takové špičkování. Proto jsem zůstala v šoku, když T. najednou vyboucl. Do té doby mi přišlo, že toho snesl hodně. Teď ale křičel. Hodně. Pak mě chytl pod krkem a praštil se mnou o zeď. Nevydala jsem ani hlásku, jen se mi po tvářích kutálely slzy.

Šla jsem se projít kolem domu, abych to celé rozdýchala. V hlavě se mísilo prázdno s otazníky. S kým se to sakra stěhuju, a ještě k tomu tak daleko od domova? Zároveň jsem měla pocit, že už nemůžu couvnout. Stěhováci měli každou chvíli přijet. Vrátila jsem se zpět do bytu a prohlížela si na krku otisky jeho rukou. Přehrávala jsem si pokažené Vánoce i tu aférku během mého pobytu v nemocnici. Někde hluboko uvnitř, kam jsem doslova zamykala své pochyby o nás dvou, jsem věděla, že tohle dobře nedopadne.

Nová práce, noví lidi, nový byt. Tohle všechno mělo ale úplně opačný efekt, než jaký jsme čekali. Cítila jsem se jako vězeň. T. celé dny jenom seděl u počítače a hrál hry. Já jsem si chtěla Prahy a nových možností užívat. Chodit mezi lidi a objevovat nová místa. Chodit na výstavy, do divadla. Zkoušela jsem T. opatrně předhazovat, že když on nechce, tak budu chodit sama. To se mu ale vůbec nelíbilo, tak jsem toho nechala.

V duchu jsem se modlila, ať se něco stane, jinak se tím prapodivným, nijakým životem udusím. Hádali jsme se každý den, možná jsem podvědomě provokovala konflikty a doufala, že se tím něco změní. Takhle se to táhlo asi tři týdny, až jsem mu mezi řečí rezignovaně řekla, že je opravdu idiot a že tohle stěhování bylo nejhorší rozhodnutí v mém životě. Přišel ke mně a vrazil mi takovou facku, že jsem spadla na zem. Docela jsem koukala, jakou má sílu, když celé dny jen kliká na myš. Zajímavé, klikal levou, ale vrazil mi pravou. Když viděl, že se nemůžu hýbat, naklonil se ke mně, abych mu dala pusu. To už bylo moc.

Začala jsem pochybovat o jeho duševním zdraví. A svém taky. Poslední hřebíček do rakve našeho koexistování ale přišel ještě o pár dní později. Naštěstí. Dva dny jsme spolu nemluvili. Ve čtvrtek mi oznámil, že odjede na víkend ke známým do Brna. Nejdřív jsem se naštvala, že mě drží doma a sám si někam jede, ale pak jsem nad tím mávla rukou. Alespoň budu mít klid, říkala jsem si.

Přemýšlela jsem, jak s víkendem naložím. Zavolala jsem svému nejlepšímu kamarádovi Martinovi. Byl moje spřízněná duše. Architekt z Brna. Neviděli jsme se od mého odjezdu a tohle byla skvělá příležitost. Navíc T. Martina nemohl vystát a několikrát mezi řečí zmínil, že jestli ho někdy potká, tak ho zabije. Jak duchaplné. Malá pravděpodobnost, že se potkají, říkala jsem si. T. stěží vytáhl paty z domu. Někdy ale přijde beránek k vlkovi sám...

S Martinem jsme naplánovali odpočinkový den jako za starých časů. Ještě než jsem potkala T., tak jsme v Brně trávili hodiny v kavárnách a na výstavách. Taky mě občas bral na přednášky na fakultu architektury. Moc mi to všechno chybělo. Těžko se vysvětlovalo, že Martin je jen kamarád. Kamarád, který pro mě moc znamená, ale bez sexuálního podtextu.

Dali jsme si sraz v deset hodin u koně na Václaváku. Když už, tak stylově. Chvíli to bylo rozpačité, jak už to bývá, když se s někým delší dobu nevidíte. Za hodinku už jsme ale zase byli na stejné vlně a mluvili jsme v jednoduchých praštěných rýmech ve stylu: „Pojďme spolu do kina, dají nám tam kokina“. Umírali jsme smíchy. První jsme šli do Lucerny na víno, a potom jsme se vydali na výstavu architektury. Nic nás tam nezaujalo, tak jsem zapluli do jedné francouzské kavárny. Nikdy předtím jsem tam nebyla. Na stěnách visely staré obrazy a všude kolem byly dřevěné stoly, lavice a židle. Bylo tam plno, až na vlastně nejlepší místo, které na nás snad čekalo. Veliký, zeleně polstrovaný ušák, nad ním stojací lampa a vedle židle. Usadila jsem se v pohodlném ušáku a dala si kakao, nějak se to hodilo k atmosféře. Martin si objednal víno. Klasik.

Dlouho jsme si povídali. Po těch všech nedorozumění a hádkách s T. byl tohle balzám na duši. Taky jsem si během našeho povídání uvědomila, jak moc ztrácím sebe samu v tom posedlém, patologickém vztahu. Nedělala jsem vlastně nic jiného, než že jsem řešila něco ve spojitosti s T... Na sebe a své sny jsem úplně zapomněla.

Odbilo jedenáct a já začala být unavená. Martin mi řekl, že půjde na nádraží a počká, až mu něco pojede zpátky do Brna. To mi přišlo absurdní, když máme v Praze velký byt a T. je pryč. Přijeli jsme ke mně. Zamkla jsem a nechala jsem klíče v zámku. Vždycky se tak cítím líp. Nachystala jsem Martinovi spaní na gauči a šla jsem se osprchovat. Potom šel Martin. Já už jsem byla v pyžamu a po dlouhé době zase veselá. Najednou se ale ozval zvonek u dveří. Krve by se ve mně nedořezal. V tu chvíli mi začal vibrovat telefon. Bylo mi jasné, že za dveřmi je T.. Okamžitě jsem se chtěla teleportovat někam hodně daleko, nebo se z toho zlého snu probudit.

Ale tohle byla realita! Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Když jsem se na podobné scény dívala v televizi, tak jsem byla ráda, že to není moje realita. Tady jsem ale byla jedna z hlavních postav. Snažila jsem se vzpomenout, jak se tyhle situace na plátně řešily. Rychle jsem zaklepala na dveře koupelny, kde byl Martin a šeptem jsem mu vysvětlila, co se děje, ať se rychle oblékne. Chtěla jsem ho schovat do skříně - jediná originální věc, která mě napadla. Martin ale nechtěl… Už jsem viděla, jak ho T. porcuje na kousky a dává si ho k večeři. Nemohla jsem ale dělat nic jiného, než ty dveře otevřít a modlit se. T. byl mrtvolně bílý. Podíval se mě, jak tam stojím v pyžamu, a na Martina, který byl naštěstí oblečený. Řekl mu, ať si vezme boty a jde pryč. Úplně v klidu.

Trošku se mi ulevilo. Nic jsem radši neříkala, protože cokoliv, co bych řekla, by to ještě zhoršilo. Tak jsem šla do ložnice a předstírala jsem, že se nic nestalo. Oči jsem ale měla na stopkách a čekala, co T. podnikne. Přišel za mnou a začal mi z postele brát peřinu, že mám jít spát na gauč. Ohradila jsem, že platím nájem stejně jako on, tak budu spát v posteli. Hrdinka. T. mi odpověděl: „Ne, miláčku, ty tady prostě spát nebudeš“.

Když jsme si tyhle dvě věty přehazovali bezvýsledně pět minut, radši jsem vzala peřinu a zamířila na gauč. V duchu jsem si říkala, že to byl můj poslední ústupek. A měla jsem pravdu. T. si šel zapálit na balkón a pak se vrátil s tím, že vymyslel něco geniálního. Přišel ke mně a řekl mi: „Víš co lásko, ty tady nebudeš spát vůbec.“ Ani jsem se nepohnula. Když viděl, že dobrovolně nikam nepůjdu, vzal mě za ruku a doslova mě dovlekl k mé skříni s oblečením. Začal věci vyhazovat a přikázal mi, ať si vezmu něco na sebe.

„My se jdeme projít?“ Zkusila jsem vtip na odlehčení situace, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Celou dobu se na mě koukal a usmíval se. Musela jsem se před ním vysvléknout z pyžama. Ne, že by to bylo poprvé, ale nebylo to rozhodně ve víru vášně. Tento moment jsem pokřtila jako ten nejvíc ponižující vůbec. Oblékla jsem se. Vzala si peněženku a telefon. Tohle jsem si vzít mohla. Klíče od bytu už držel on.

Ten večer jsem netušila, co se stane dál, ale jedno jsem věděla jistě: už nemohu dál přežívat jeho svět a jeho pravidla. Pomalu jsem se otočila ke dveřím a nadechla se. Každý další krok už patřil jen mně.

Máte i vy zajímavý příběh, o který se s námi chcete podělit? Pište na info@shespeaks.cz.