„Vezmi si svetr, aby dítě nedostalo studené mléko."

I takové absurdní rady slyší novopečené maminky, říká laktační poradkyně.

Když se mi narodil syn, zjistila jsem, že ani stovky přečtených článků o kojení mě nepřipraví na realitu. Plakal, já plakala s ním a s každým dnem rostly pochybnosti, jestli to zvládnu. Až setkání s laktační poradkyní Lucií Pátou mi ukázalo, že někdy stačí jen ztišit hlavu a znovu začít důvěřovat svému tělu.

„Stále bohužel přicházejí maminky, kterým bylo řečeno, že z různých důvodů kojit nebudou a že trápí miminko hlady,“ říká laktační poradkyně Lucie Pátá, která je také autorkou populárního instagramového účtu. Povídaly jsme si o tom, co ji k této práci přivedlo, proč přežívají věty typu „nechovej ho, bude rozmazlený“ nebo „dej mu flašku“ a jak nejlépe podpořit novopečené maminky.

Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé řekla: „Tohle chci dělat - chci pomáhat ženám prožívat mateřství jinak?“ Proč jste se pro tohle rozhodla?

Vedly mě k tomu moje vlastní začátky v mateřství. Coby těhotná jsem byla péčí o dítě téměř nedotčená. Přestože jsem se snažila připravit co nejvíc - absolvovala jsem předporodní kurzy o kojení i handlingu (jak správně manipulovat s miminkem) - nedaly mi to, co jsem opravdu potřebovala: praktický návod a odborné informace.

Začátek byl opravdu těžký. Vůbec jsem nevěřila sobě ani miminku a místo toho jsem se snažila slepě následovat rady, které přicházely od okolí. Nicméně žádná z nich nefungovala.

Co se týče kojení, prošly jsme si s dcerou snad vším: extrémně bolestivé přisátí, rozpraskané bradavky, úplná ztráta mléka a jeho znovuobnovování, kvasinková infekce, osmiměsíční bojkot. Během těchto peripetií bohužel nepřicházela téměř žádná kvalifikovaná a empatická podpora - pořád jsem slyšela jen: „Tak jí dej flašku.“

Právě tato zkušenost mě vedla ke studiu a později i k otevření vlastní poradny. Aby jiné maminky dostaly to, co já sama tehdy zoufale potřebovala: kvalitní informace, empatickou podporu a pochopení.

Jak se vaše vlastní zkušenost s mateřstvím promítá do práce s klientkami?

Snažím se vytvořit bezpečný prostor pro sdílení pocitů a potřeb. Nejednou se stalo, že se maminka během konzultace rozplakala. Mým cílem je, aby každá maminka cítila, že ji někdo opravdu poslouchá a rozumí jí.

Dávám také praktické rady, které souzní s nastavením maminky a nejsou pro ni nijak omezující.

Vnímáte rozdíl mezi přístupem ke kojení dnes a před několika lety? Co ženám nejvíc brání v kojení?

Bohužel stále přicházejí maminky, kterým bylo řečeno, že s jejich typem bradavek nikdy nebudou moci kojit, že mají slabé mléko nebo ho nemají dost. Největší problém vidím v přístupu společnosti. Místo podpory, kterou žena po porodu tolik potřebuje, často slyší jen, co dělá špatně.

Opravdu není nic horšího, než když si novopečená maminka vyslechne, že své milované a často vytoužené miminko trápí hlady.

Je kojení opravdu to nejlepší, co může dítě dostat?

Kojení je naprosto úžasná věc, to bez debat. Zároveň ale to nejlepší, co může dítě dostat, je opravdová rodičovská láska, blízkost a napojení. Za tím, zda z dítěte vyroste sebevědomý a emočně zralý jedinec, kojení opravdu nestojí.

Pokud se ptáte na složení, pak ano - mateřské mléko je pro dítě to nejlepší, co může dostat.

Co se skrývá za otázkami, které maminky ohledně kojení mají?

Nejčastěji je to nevíra v sebe samu jako kompetentní maminku a ve své miminko. Maminky často nevěří své intuici a přikládají větší váhu radám okolí. Přijdou si neschopné a zraněné, přitom jejich intuice je většinou vede správným směrem.

Zaujalo mě, že jste zmiňovala, jak to bylo za socialismu - a že přístup k mateřství, který nám tak rády předkládají naše mámy, vlastně vyplýval z tehdejší politicko-sociální situace. Můžete to prosím víc přiblížit?

Žít a vyrůstat za socialismu muselo znamenat neustálý strach, bezmoc a velmi omezený přístup k informacím. Výchovný cíl tehdejšího režimu byl formovat děti tak, aby z nich vyrostli loajální, poslušní občané, kteří neodporují a nekladou otázky. K tomu využíval myšlenku behaviorismu, že chování dítěte lze formovat prostřednictvím odměn a trestů, aniž by se bral ohled na jeho emoce. O traumatu, vývoji mozku nebo emoční vazbě se moc nevědělo. A co hůř, jelikož tyto přístupy zdánlivě „fungovaly“, předávaly se z generace na generaci jako účinné metody, jak vychovat poslušné dítě.

V dnešní době už ale víme, že takováto výchova dlouhodobě škodí - a to jak dítěti, tak našemu vztahu s ním. Například pokud necháváme plačící dítě „vyřvat“, docílíme toho, že se po čase ztiší. Ale ne proto, že by se uklidnilo. Přejde do pasivního stavu, kdy ztratilo naději, že pomoc přijde.

Jak důležitá je blízkost a mazlení pro tvorbu mléka a vztah s dítětem?

Blízkost s miminkem - mazlení, pusinkování, držení v náručí - má obrovský význam nejen pro tvorbu mléka, ale hlavně pro vztah mezi maminkou a dítětem. Když se dítě může kojit podle potřeby a cítit teplo, vůni a dotek, podporuje to jeho pocit bezpečí a důvěry.

Naopak, když dítě pláče a jeho potřeba pomoci není naplněna, mozek zaplaví stresové hormony. Dítě se nedokáže samo uklidnit, jeho mozek na to ještě nemá kapacitu. Potřebuje rodiče, který ho pohoupá, nakojí, pohladí a uklidní klidným hlasem. Tento proces je zásadní pro budoucí vývoj - pro schopnost zvládat stres, budovat vztahy a cítit se v životě bezpečně.

Gabor Maté to krásně shrnul: „Vezměte si mámu gorilu - řekli byste jí, aby své mládě nechala samotné?“

Je něco, co byste z přístupu našich maminek a babiček chtěla zachovat - a co už bychom měly nechat jít?

Já bohužel patřím do skupiny lidí, kteří opravdu tvrdě pracují na přerušení přenosu generačních traumat. Za sebe musím říct, že bych nechtěla zachovat vůbec nic. Ale věřím, že pokud někdo má ze svého dětství pozitivní zkušenost, odpověděl by jinak.

Jaké mýty o kojení a mateřství se nejčastěji objevují?

Mezi nejčastější patří slabé mléko, přední a zadní mléko, špatné bradavky, nevhodná strava kojící maminky a s tím související bolest bříška miminka. Velmi mě pobavila rada, že si maminka má obléct svetr, jinak dítě dostane „studené mléko“.

Velmi zraňujícím mýtem je kritika porodu císařským řezem, že to není porod. Nebo myšlenka, že být matkou je vždy ta nejkrásnější věc na světě - což například maminky s poporodní depresí rozhodně takto necítí. Častá je i představa dokonalé matky, která má zvládnout všechno.

Jak je to tedy s tím „slabým mlékem“?

Složení mateřského mléka se neustále mění a přizpůsobuje potřebám miminka, a to třeba i během jednoho dne. Označení „slabé mléko“ je spíš zjednodušující nálepka, kterou si maminka často vyslechne, pokud miminko málo přibývá nebo hodně pláče (i po nakojení). Obojí může mít více příčin a celou situaci je potřeba zhodnotit komplexně.

Problémy s přibýváním miminka mohou být způsobené například kojením v pevných intervalech. Maminka má v mléku živin dost, ale miminko nemá šanci dát si jej tolik, aby přibývalo dle očekávání. A za častým pláčem může stát například období tzv. cluster feeding, kdy je miminko velmi neklidné, podrážděné a často se opakovaně přisává a znovu odpojuje od prsa. A naopak po podání umělého mléka spokojeně usne a spí déle. To ale opět není způsobené „slabým mlékem“.

Je potřeba vědět, že miminka mají sací reflex. A ten zajišťuje, že všechno, co dáte miminku do pusinky - prso, prst, lahvičku - bude sát. Reflexně, ne vědomě. Miminko tedy lahvičku s umělým mlékem vypije, protože mu tak velí jeho reflexy. A za následným dlouhým spánkem obvykle stojí horší stravitelnost umělého mléka. Miminko „vytuhne“, protože má spoustu práce s jeho trávením, a trvá déle, než se opět probudí.

Celá situace je proto velmi nešťastná a často mylně interpretovaná, což novopečené maminky ještě více znejišťuje.

Proč je těžké se těchto „děděných pravd“ zbavit? Odkud vlastně berete informace vy?

Mýty jsou zakořeněné nejen ve společnosti, ale bohužel i mezi odborníky. Představte si, že vám sestra na oddělení šestinedělí řekne, že ještě nemáte mléko. Nebo od pediatra slyšíte, že vaše děťátko nepřibírá proto, že se dostává jenom k přednímu a ne k zadnímu mléku. Berete to prostě jako fakt, protože vám to řekla autorita.

Informace, ze kterých vycházím, čerpám ze směrnic WHO, UNICEF, ESPGHAN, protokolů Academy of Breastfeeding Medicine a vědeckých studií. Poznatky se ale vyvíjejí, proto je nutné průběžně se vzdělávat.

Co byste doporučila těm, kteří mají tendenci maminky radami zasypávat?

Nejlepší je zamyslet se, zda rada skutečně pomůže. Místo nevyžádané rady je lepší zeptat se: „Co bys potřebovala?“ nebo „Jak ti můžu pomoct?“ Tedy projevit opravdový zájem o pocity a potřeby novopečené maminky a aktivně naslouchat. Je důležité, aby maminka opravdu cítila, že skutečně záleží na tom, co říká a jak se cítí.

Instantní návod ale neexistuje - nejprve bychom se měli jako společnost uzdravit ze zranění a traumat, která se přenášejí napříč generacemi. A pokud by k uzdravení došlo, věřím, že by nebylo na čem pracovat.

Jsou na dnešní maminky větší nároky než u předchozích generací?

Myslím, že každá generace má svoje výzvy, které by se neměly navzájem porovnávat. A zároveň vnímám, že dnešní maminky čelí opravdu velkému tlaku společnosti. Už nežijeme v širších skupinách lidí, ale jen v nukleárních rodinách, kde vše leží jen na dvou dospělých. A očekává se od nich, že zvládnou zajištění finančních zdrojů, péči o domácnost, výchovu a péči o dítě či děti. A to mluvíme jen o základních potřebách.

Roste také potřeba seberealizace, osobního rozvoje a úspěšné kariéry. Dnešní doba nám dává možnost skloubit roli milující matky s rolí sebevědomé ženy, která buduje kariéru a rozvíjí své sny. Což je úžasné, ale zároveň to opravdu klade na dnešní matky větší nároky.

Jak vy sama balancujete roli poradkyně a ženy, která prožívá své limity a pochyby?

Balancování je naprosto přesný výraz. Někdy je to opravdu náročné. Naštěstí mám skvělého manžela, který mě podporuje doma i v seberozvoji a kariéře. Díky němu mohu dělat to, co mě naplňuje, a to je moje poradna.

Na prvním místě se ale snažím být dobrou mámou. To je můj cíl. A v rámci tohoto cíle se snažím na sobě hodně pracovat, což se pak projevuje i v mé profesní sféře. Tím, jak se sama posouvám v roli mámy, dokážu být více empatická a podporující pro další maminky.

Co byste vzkázala maminkám, které teď zrovna doma propadají panice a neví, co dělat a čemu věřit?

Aby zkusily více věřit v sebe a své miminko. Snažily se „vypnout hlavu“ a více naslouchat svým instinktům a projevům miminka. A dále, aby se nesnažily vše zvládnout samy a nebály se požádat o pomoc - ať už svoji rodinu a přátele, nebo odborníky. Od toho tu všichni jsme.