„Vezmi si svetr, aby dítě nedostalo studené mléko."

I takové absurdní rady slyší novopečené maminky, říká laktační poradkyně.

Když se mi narodil syn, zjistila jsem, že ani stovky přečtených článků o kojení mě nepřipraví na realitu. Plakal, já plakala s ním a s každým dnem rostly pochybnosti, jestli to zvládnu. Až setkání s laktační poradkyní Lucií Pátou mi ukázalo, že někdy stačí jen ztišit myšlenky a znovu začít důvěřovat svému tělu.

„Stále bohužel přicházejí maminky, kterým bylo řečeno, že z různých důvodů kojit nemohou nebo že trápí miminko hlady,“ říká Lucie, která je také autorkou populárního instagramového účtu. Povídaly jsme si o tom, co ji k této práci přivedlo, proč přežívají věty typu: „nechovej ho, bude rozmazlený“ nebo „dej mu flašku“ a jak nejlépe podpořit novopečené maminky.

Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé řekla, že chcete pracovat jako laktační poradkyně?

Vedly mě k tomu moje vlastní začátky v mateřství. Coby těhotná jsem byla péčí o dítě téměř nedotčená. Přestože jsem se snažila připravit co nejvíc - absolvovala jsem předporodní kurzy o kojení i handlingu (jak správně manipulovat s miminkem), nedaly mi to, co jsem opravdu potřebovala, tedy praktický návod a odborné informace.

Začátek byl opravdu těžký. Vůbec jsem nevěřila sobě ani miminku a místo toho jsem se snažila slepě následovat rady, které přicházely od okolí. Nicméně žádná z nich nefungovala.

Co se týče kojení, prošly jsme si s dcerou snad vším: extrémně bolestivé přisátí, rozpraskané bradavky, úplná ztráta mléka a jeho znovuobnovování, kvasinková infekce, osmiměsíční bojkot. Během těchto peripetií bohužel nepřicházela téměř žádná kvalifikovaná a empatická podpora. Pořád jsem slyšela jen: „Tak jí dej flašku.“

Právě tato zkušenost mě vedla ke studiu a později i k otevření vlastní poradny. Aby jiné maminky dostaly to, co já sama tehdy zoufale potřebovala: kvalitní informace, empatickou podporu a pochopení.

Jak se vaše vlastní zkušenost s mateřstvím promítá do práce s klientkami?

Snažím se vytvořit bezpečný prostor pro sdílení pocitů a potřeb. Nejednou se stalo, že se maminka během konzultace rozplakala. Mým cílem je, aby každá má klientka cítila, že ji někdo opravdu poslouchá a rozumí jí.

Dávám také praktické rady, které souzní s nastavením maminky a nejsou pro ni nijak omezující.

Vnímáte rozdíl mezi přístupem ke kojení dnes a před několika lety?

Bohužel stále přicházejí maminky, kterým bylo řečeno, že s jejich typem bradavek nikdy nebudou moci kojit, že mají „slabé” mléko, nebo ho nemají dost. Největší problém vidím v přístupu společnosti. Místo podpory, kterou žena po porodu tolik potřebuje, často slyší jen, co všechno dělá špatně.

Opravdu není nic horšího, než když si novopečená maminka vyslechne, že své milované a často vytoužené miminko trápí hlady.

Je kojení opravdu to nejlepší, co může dítě dostat?

Kojení je naprosto úžasná věc, o tom není pochyb a z hlediska složení je mateřské mléko to nejlepší, co dítě může dostat. Všeobecně je ale ze všeho nejdůležitější samozřejmě láska, blízkost a napojení. Za tím, zda z dítěte vyroste sebevědomý a emočně zralý jedinec, kojení opravdu nestojí.

Jakou roli v tvorbě mléka hraje vztah s dítětem, blízkost a mazlení?

Zásadní. Když se dítě může kojit podle potřeby a cítit teplo, vůni a dotek, podporuje to jeho pocit bezpečí a důvěry. A naopak, když miminko pláče a nikdo se o něj nepostará, jeho mozek zaplaví stresové hormony. Dítě se nedokáže samo uklidnit, na to ještě nemá kapacitu, proto potřebuje rodiče. Tento proces je navíc zásadní pro budoucí vývoj - pro schopnost zvládat stres, budovat vztahy a cítit se v životě bezpečně.

Krásně to shrnul Gabor Maté: „Vezměte si mámu gorilu - řekli byste jí, aby své mládě nechala samotné?“

Co ženy ohledně tématu kojení nejčastěji trápí?

Nejčastěji je to nevíra v sebe samu, své kompetence a své dítě. Maminky také často zpochybňují svou intuici a přikládají větší váhu radám okolí. Přijdou si neschopné a zraněné, přitom je intuice většinou vede správným směrem.

Zmínila jste rady. Mnoho lidí má tendenci je novopečeným maminkám udílet. Co byste těmto lidem vzkázala?

Místo nevyžádané rady je lepší zeptat se: „Co bys potřebovala?“ nebo „Jak ti můžu pomoct?“ Tedy projevit opravdový zájem o pocity a potřeby dané ženy a aktivně jí naslouchat. Je důležité, aby cítila, že skutečně záleží na tom, co říká a jak se cítí.

Instantní návod na výchovu stejně neexistuje. Nejprve bychom se měli jako společnost uzdravit ze zranění a traumat, která se přenášejí napříč generacemi. 

Někde jste zmiňovala, že přístup k mateřství, který nám tak rády předkládají naše mámy, vlastně vyplýval z politicko-sociální situace během socialismu. Můžete to víc přiblížit?

Žít a vyrůstat za socialismu znamenalo neustálý strach, bezmoc a velmi omezený přístup k informacím. Výchovný cíl tehdejšího režimu byl formovat děti tak, aby z nich vyrostli loajální, poslušní občané, kteří neodporují a nekladou otázky. K tomu využíval myšlenku behaviorismu, že chování dítěte lze formovat prostřednictvím odměn a trestů, aniž by se bral ohled na jeho emoce. O traumatu, vývoji mozku nebo emoční vazbě se moc nevědělo. A co hůř, jelikož výše zmíněné přístupy zdánlivě „fungovaly“, předávaly se z generace na generaci jako účinné metody, jak vychovat poslušné dítě.

V dnešní době už ale víme, že takováto výchova dlouhodobě škodí, a to jak dítěti, tak našemu vztahu s ním. Například pokud necháváme plačící dítě „vyřvat“, docílíme toho, že se po čase ztiší. Ale ne proto, že by se uklidnilo. Přejde do pasivního stavu, kdy ztratilo naději, že pomoc přijde.

Je něco, co by se z výchovných přístupů našich maminek a babiček mělo zachovat, a co bychom naopak měli změnit?

Já bohužel patřím do skupiny lidí, kteří opravdu tvrdě pracují na přerušení přenosu generačních traumat. Za sebe musím říct, že bych nechtěla zachovat vůbec nic. Ale věřím, že pokud někdo má ze svého dětství pozitivní zkušenost, odpověděl by jinak.

Jsou podle vás na dnešní maminky kladeny větší nároky než tomu bylo u předchozích generací?

Myslím, že každá generace má svoje výzvy, které by se neměly navzájem porovnávat. Zároveň vnímám, že dnešní maminky čelí opravdu velkému tlaku společnosti. Už nežijeme v komunitách, ale pouze v nukleárních rodinách, kde vše leží jen na dvou dospělých. A očekává se od nich, že zvládnou zajištění finančních zdrojů, péči o domácnost i výchovu a péči o dítě či děti. A to mluvíme jen o základních potřebách.

Roste také potřeba seberealizace, osobního rozvoje a úspěšné kariéry. Dnešní doba nám dává možnost skloubit roli milující matky s rolí sebevědomé ženy, která buduje kariéru a rozvíjí své sny. Což je úžasné, ale zároveň to opravdu klade na dnešní matky velké nároky.

Jaké mýty o kojení a mateřství se nejčastěji objevují v současné době?

Mezi nejčastější patří „slabé” mléko, přední a zadní mléko, špatné bradavky, nevhodná strava kojící maminky a s tím související bolest bříška miminka. Velmi mě pobavila rada, že si maminka má obléct svetr, jinak dítě dostane „studené mléko“.

Velmi zraňujícím mýtem je kritika porodu císařským řezem s tím, že to není porod. Nebo myšlenka, že být matkou je vždy ta nejkrásnější věc na světě, což například maminky s poporodní depresí rozhodně takto necítí. Častá je i představa dokonalé matky, která má zvládnout všechno.

Jak je to tedy s tím „slabým mlékem“?

Složení mateřského mléka se neustále mění a přizpůsobuje potřebám miminka, a to třeba i během jednoho dne. Označení „slabé mléko“ je spíš zjednodušující nálepka, kterou si maminka často vyslechne, pokud miminko málo přibývá nebo hodně pláče i poté, co se nakojí. Obojí může mít více příčin a celou situaci je potřeba hodnotit komplexně.

Problémy s přibýváním miminka mohou být způsobené například kojením v pevných intervalech. Maminka má v mléku živin dost, ale miminko nemá šanci dát si jej tolik, aby přibývalo dle očekávání. A za častým pláčem může stát například období tzv. cluster feeding, kdy je miminko velmi neklidné, podrážděné a často se opakovaně přisává a znovu odpojuje od prsa. Naopak po podání umělého mléka spokojeně usne a spí déle. Zdá se, že za to může právě „slabé mléko”, ale není to pravda. 

Je potřeba vědět, že miminka mají sací reflex. A ten zajišťuje, že všechno, co dáte miminku do pusinky, ať už je to prso, prst či lahvička, bude automaticky sát. Lahvičku s umělým mlékem tedy vypije, protože mu tak velí jeho reflexy. A za následným dlouhým spánkem obvykle stojí horší stravitelnost umělého mléka. Miminko „vytuhne“, protože má spoustu práce s jeho trávením, a trvá déle, než se opět probudí.

Celá situace je proto velmi nešťastná a často mylně interpretovaná, což novopečené maminky ještě více znejišťuje.

Na internetu koluje tolik matoucích informací. Odkud čerpáte data vy?

Vycházím ze směrnic WHO, UNICEF, ESPGHAN, protokolů Academy of Breastfeeding Medicine a vědeckých studií. Poznatky se ale vyvíjejí, proto je nutné průběžně se vzdělávat.

Co byste vzkázala maminkám, které teď zrovna doma propadají panice a neví, co dělat a čemu věřit?

Aby zkusily více věřit v sebe a své miminko. Snažily se „vypnout hlavu“ a více naslouchat svým instinktům a projevům dítěte. A dále, aby se nesnažily vše zvládnout samy a nebály se požádat o pomoc - ať už svoji rodinu a přátele, nebo odborníky. Od toho tu všichni jsme.

Jak vy sama balancujete roli poradkyně a ženy, která prožívá své limity a pochyby?

Balancování je naprosto přesný výraz. Někdy je to opravdu náročné. Naštěstí mám skvělého manžela, který mě podporuje doma i v seberozvoji a kariéře. Díky němu mohu dělat to, co mě naplňuje, a to je moje poradna.

Na prvním místě se ale snažím být dobrou mámou. To je můj cíl. A v rámci tohoto cíle se snažím na sobě hodně pracovat, což se pak projevuje i v mé profesní sféře. Tím, jak se sama posouvám v roli mámy, dokážu být více empatická a podporující pro další maminky.