Vztahy nejsou produkt. Proč dnes lásku často hledáme špatně

V tomto velkém rozhovoru se věnujeme nejnovějším datům z průzkumu o českých vztazích. Míša z Institutu Moderní lásky také vysvětluje, proč nás přetlak možností často spíš paralyzuje, jak individualizace mění podobu partnerství, proč přátelství získává stejnou váhu jako romantické vztahy a jak perfekcionismus dokáže zabít i dobře fungující lásku.

Dotýkáme se také technologií a AI - od únavy ze seznamek, přes algoritmy, které ovlivňují, koho potkáváme, až po nárůst lidí navazujících emocionální či dokonce „romantické“ vztahy s umělou inteligencí. A mluvíme i o tom, jaký dopad může na dítě mít příliš brzký kontakt s pornografií.

Jak se vztahy změnily oproti minulosti? Přináší víc svobody, nebo spíš tlak na výkon a „perfektní volbu“?

Ve společnosti probíhá posun, který Markéta Šetinová výstižně popisuje jako přechod od domlouvaných, institucionálně rámovaných svazků k těm více individualizovaným. Zatímco dřív vztahy často vznikaly podle toho, „jak se to má“ nebo podle toho, co si přála rodina, dnes si je většinou volíme sami.

Tohle přináší obrovskou svobodu, ale zároveň i velká očekávání. Když už je všechno na nás, chceme, aby to bylo správně. Často proto slýchám od lidí, že nechtějí „dělat chyby“ ve výběru, že hledají vztah, který bude naplňovat co nejvíc oblastí - od přitažlivosti přes finanční jistotu až po emoční podpory. Ale vztahy nejsou produkt. Jsou to živé, proměnlivé procesy. A právě tahle proměnlivost někdy naráží na naše perfekcionistická očekávání, které jsou často ovlivněny až téměř kultem romantismu, ve kterém vyrůstáme. A který má zároveň silný vliv na naše dospívání i vnímání vztahovosti jako něčeho, co má vždy fungovat stylem „šťastně až do smrti”.

Možná jsme si zvykli, že volit si je naše právo. Ale v oblasti vztahů to není jen volba. Je to i odvaha, odpovědnost, kapacita, zranitelnost. Být v kontaktu s nejistotou, s tím, co není podle našich představ, a přesto to má smysl. Vztah dnes není samozřejmost. Je to prostor, který si musíme nejen najít, ale i spoluvytvářet - s druhým a sami se sebou.

Roste počet single domácností. Potkáváte v praxi spíš lidi, kteří si samotu volí, nebo ty, kteří se s ní těžko smiřují?

Často se objevují obě roviny zároveň nebo mají své fáze. Mnoho lidí žije o samotě dobrovolně. Podle oficiálních dat je to třicet až čtyřicet procent, s tím že u generace Z je to téměř padesát procent lidí.  A není to tak, že by odmítali blízkost. Spíš ji hledají jinde než jen v partnerském vztahu. V přátelstvích, v komunitách, v péči o druhé i o sebe. Ne vždycky je to jednoduché, ale může to vést k naplnění. Vztahy a naše opěrná síť je tak více zahuštěná. Myslím, že pak jdeme do seznamování ve větší stabilitě, bez dříve všude přítomného tlaku, že budeme „sami”.

Zároveň může single život přinášet i chvíle pochybností, smutku nebo nejistoty. Zvlášť ve společnosti, kde partnerský vztah často nese status „dospělosti“ nebo „naplnění“. U starších mileniálů se samota někdy objevuje jako fáze, se kterou je třeba se smířit. U mladších generací už častěji jako přirozená varianta životního stylu.

Mladí lidé jsou dnes na seznamkách méně aktivní než generace před nimi. Čím si to vysvětlujete?

Od roku 2020 klesla uživatelská základna Tinderu o 38 %. Pro část generace Z seznamky představují takový únavný a „výkonový” mechanismus, navíc podporující misogynii. Navíc až 79 % uživatelů (zejména z generace  Z) zažívá z používání seznamovacích sítí únavu či emocionální vyhoření. 

Tito lidé vyrůstali v digitálním prostředí, kde je hledání vztahu spojeno se scrollováním, hodnocením, neustálou volbou. V tom všem může být hodně tlaku. Působit zajímavě, odpovědět správně, neztratit pozornost. Platit, neplatit? A zároveň v tom může chybět něco velmi podstatného: opravdový kontakt.

Dalším významným faktorem je odkládání romantického randění na pozdější věk. Nejprve stabilita, poznat sebe, naučit se pracovat s hranicemi, zjistit, co vlastně v životě chci, budovat kariéru v ekonomicky nestabilním světě. A teprve potom řešit partnerství.

Zároveň se zdá, že pro generaci Z je autenticita důležitější než dokonalost. Vztah, který je na oko perfektní, ale vnitřně nepůsobí skutečně, pro ně nedává smysl. Mnozí z nich touží po blízkosti, ale nechtějí ji za každou cenu. Chtějí, aby vycházela z reálného propojení, nejen z algoritmu. Umí mnohem lépe komunikovat, uvědomovat své hranice, což je propastný rozdíl oproti možným znalostem, schopnostem a vnímání sebe nebo vztahů mileniálů v době, kdy jim bylo kolem 25 let.

A pak je tu ještě jeden rozměr - zranitelnost. V digitálním světě, kde všechno může být kdykoliv zrušeno nebo přehlušeno něčím „lepším“, může být velmi těžké se skutečně otevřít. A tak se někteří mladí raději stáhnou. Ne proto, že by o vztah nestáli, ale protože je pro ně důležitější chránit své nitro než riskovat další zklamání. 

Moje oblíbenkyně Brené Brown říká: „Skutečné vztahy vyžadují zranitelnost, odvahu sdílet emoce a být naplno přítomní. Digitální svět nám dává možnost schovat se za obrazovku, ale pokud chceme budovat hluboké vazby, musíme se učit být s lidmi napřímo a autenticky”.

Jak se dnes projevuje vztahový perfekcionismus a co lidem nejčastěji brání „dovolit si“ obyčejnou, nedokonalou lásku?

Vztahový perfekcionismus se často neprojevuje nahlas. Nezní jako „chci dokonalý vztah“, ale spíš jako neustálé pochybnosti: „Je to ono?“, „Cítím dost?“, „Měla bych být víc nadšená?“. Perfekcionismus v lásce není o přemrštěných nárocích, ale o tichém přesvědčení, že existuje něco víc - něco správnějšího, něco, co konečně přinese jistotu.

Těžko si dovolujeme obyčejnost. Jak jsem už zmiňovala, vyrůstali jsme v kultuře příběhů, kde láska musí být silná, hluboká, vášnivá, ideálně hned a bezchybně. Ale opravdová blízkost nevzniká z ideálu. Roste pomalu, z každodennosti, z toho, že někdo zůstane, i když nejsme v nejlepší verzi sebe sama. Jsme autentičtí, živí, zranitelní a oceňujeme zranitelnost druhého. Jak říká má oblíbená světová vztahová terapeutka Ester Perel: „Vztah je o živosti, ne o dokonalosti.”

To, co často brání lidem pustit se do vztahu, který je „jen“ dost dobrý, není nedostatek touhy po lásce. Je to strach zklamat, nebýt dost. Nebo se ztratit v něčem, co nebude stát za to. 

Genderové role se mění, ale některé rituály, třeba zásnuby, zůstávají tradiční. Co tyhle paradoxy vypovídají o našem vztahu k partnerství?

Myslím, že tyhle zdánlivé paradoxy nejsou chybou systému. Jsou obrazem toho, že proměna vztahovosti není lineární. Že jako společnost i jako jednotlivci procházíme přechodovým obdobím mezi tím, co už nám neslouží, a tím, co ještě nemá jasný tvar. Je to trochu jako když si uklízíme ve skříni. Staré věci už nám nesedí, ale nové ještě nemáme vyzkoušené. Tak zkoušíme kombinovat. A někdy si necháme i něco starého, protože to má pro nás význam.

Na jedné straně se snažíme opouštět genderové stereotypy a mocenské nerovnosti, které byly s tradičními rolemi často spojené. Lidé dnes chtějí vztahy, které jsou rovné, vědomé, svobodné. Ale zároveň potřebujeme symboly. Něco, co nám pomůže označit změnu, ukotvit ji. A tak sáhneme po známém - zásnuby, svatba, společné jméno. Jenže chceme, aby to bylo jinak než dřív, možná opravdovější. 

Hledáme nové formy starých věcí. A to mi přijde úplně v pořádku, je v tom velká dávka fluidity. Také to znamená, že si klademe otázky. A to vnímám jako známku zdravého růstu.

Jak rostoucí ekonomická nezávislost žen mění dynamiku partnerství a konflikty, se kterými za vámi páry přicházejí?

V terapii se velmi často objevují témata nerovnováhy v péči o domácnost a děti - kdo víc táhne, kdo častěji ustupuje kariéře toho druhého, kdo má méně prostoru pro sebe. Nejde o to, že by ženy nechtěly pečovat. Spíš o to, že už to neberou jako samozřejmost, která byla po generace tak hluboce zakořeněná. Očekávalo se, že všechno zvládnou, a ještě u toho budou krásné a reprezentativní. Dnešní ženy jen chtějí, aby péče byla domluvená, férově rozdělená a skutečně sdílená.

Na druhé straně je pro některé muže těžké najít nový způsob, jak se cítit „potřební“, když už nejsou jediným zdrojem jistoty. A to může být opravdu velmi citlivé téma. Zraňuje zejména tehdy, když se nepojmenuje.

Vztahy dnes nejsou o přežití, ale o spolužití. A to chce výbornou komunikaci a vzájemný respekt.  

V terapii se určitě potkáváte s různými podobami vztahů, i s těmi otevřenými. Jaké mýty kolem nich stále ve společnosti přetrvávají?

Jeden z nejčastějších mýtů je ten, že otevřený vztah je vlastně jen „vstupenka k nevěře“ nebo výmluva pro ty, kteří se nechtějí vázat. Také se často objevuje předpoklad, že to je jedna velká zábava. Ve skutečnosti je opak pravdou - konsensuální nemonogamie často vyžaduje víc komunikace, kapacity, jasnější hranice a hlubší sebereflexi než tradiční monogamie, kde se spousta věcí předpokládá automaticky.

Dalším častým omylem je představa, že když se partneři otevřou, znamená to, že se „něco pokazilo“. Že jim vztah nefunguje, že už se nemilují, nebo že si jeden z nich našel někoho „lepšího“. Ale mnoho lidí si naopak otevřenost vybírá vědomě, z důvěry, ne z nouze. Z touhy růst, být pravdivější, nespoléhat na jeden vztah jako zdroj úplně všeho.

A pak je tu i kulturní představa, že nemonogamie je pro „jiné“ - mladé, queer, alternativní. Ale v praxi potkávám lidi nejrůznějšího věku, orientace i životní fáze. Často jde jen o to, že hledají formu vztahu, která bude lépe odpovídat jejich potřebám.

Nakonec možná největší mýtus je, že existuje jen jedna správná cesta ke vztahovému štěstí. A právě práce s různými podobami vztahů nám ukazuje, že je mnohem cennější hledat to, co je pravdivé pro nás než to, co je normativní pro ostatní. Statistiky a výzkumy hodně podporují konsensus správnosti a co je vlastně dobře. Ale důležité je, co je dobře pro mě. A u podob vztahů nebo u objevování se to platí dvojnásob.

Proč mladší generace vnímá přátelství jako stejně důležitý, někdy i důležitější vztah než partnerství? Co se změnilo?

Přijde mi, že se mění celý vztahový ekosystém, respektive to, jak ke vztahům a vztahovosti přistupujeme. Pro mladší generace už není partnerství jediným středobodem života. Roste význam komunit, přátelství, spolužití mimo romantickou normu. A možná je to i důsledek toho, že partnerství vnímají realističtěji, možná i rovnocenně s přátelstvím, jako jednu z možností, která má svá rizika i krásy.

Přátelství často nabízí něco, co ve vztazích někdy zaniká: přijetí bez očekávání výměny, prostor být víc sám sebou, menší míru projekce. Pro spoustu lidí je to bezpečný přístav – bez dramatu, bez iluze, ale s hlubokou loajalitou. A právě to, že přátelství nemusí být institucionalizované ani romantizované, mu dává sílu.

Zároveň roste i potřeba rozdělit emocionální zátěž. Očekávat všechno od jednoho partnera - intimitu, porozumění, erotiku, inspiraci, podporu - je často neudržitelné. Mladší generace proto budují vztahovou síť místo vztahové věže. A přátelé v ní hrají klíčovou roli.

Češi mají méně sexu než dřív, ale spokojenost se sexualitou zůstává vysoká. Jak si tento zdánlivý rozpor vysvětlujete?

Je pravda, že sexuálním aktivitám se například mladí lidé věnují méně než předchozí generace a 37 % za poslední měsíc nemělo sex vůbec. Na první pohled to může vypadat jako rozpor. Ale jen pokud se díváme optikou, kde se „víc sexu rovná větší spokojenosti“. Jenže sexualita už dnes není o kvantitě. Mnohem víc se posouvá směrem ke kvalitě prožitku, bezpečí a souhlasu.

Mám ráda úhel pohledu Markéty Šetinové, že sexualita přestává být výkonnostní a začíná být vztahová - míň o tom, kolikrát týdně, víc o tom, jak se u toho cítíme. Mnoho lidí začíná věnovat větší pozornost svému tělu, vnitřnímu naladění, emočnímu kontextu.

A ten se mění výrazně i generačně. Generace Z vstupuje do vztahů a intimity později než předchozí generace, častěji zůstávají single, randí opatrněji a kladou důraz na autenticitu, emoční bezpečí. Studie z posledních let ukazují, že mladí lidé mají méně sexuálních zkušeností, ale zároveň častěji mluví o hranicích, traumatech, nervozitě nebo zranitelnosti. A taky o tom, že sex není nutně měřítkem vztahové hodnoty.

Již zmiňovaný větší důraz na přátelství, komunitu a sebe-péči snižuje tlak, aby sexuální vztah naplňoval všechny naše potřeby. A tím se uvolňuje prostor pro hledání vlastního tempa, rytmu, jazyka těla. Možná tedy nemáme méně sexu z nedostatku zájmu. Možná jen zjišťujeme, že opravdová blízkost se nedá vynutit. A že sexualita nemusí být častá, aby byla naplněná.

První kontakt s pornografií mají dnes mladí lidé už kolem deseti let. Jak se to podle vás promítne v budoucnosti do intimity a vztahů?

Problém je, že děti v tomto věku nejsou na tento typ obsahu připravené, což hraje zásadní roli. Jejich tělo ani psychika ještě v tom věku nemají vytvořenou kapacitu zpracovat, co vlastně vidí. První kontakt s pornem není spojený s potěšením nebo vzrušením, ale s úlekem, strachem, bolestí, kterou si pod tím tělesnem představí. A to v člověku může zůstat. Formuje to, co očekáváme od blízkosti, jak vnímáme vlastní tělo i hranice druhých.

Pornografie jako taková není problém. Problém je, když je prvním a jediným zdrojem informací o intimitě. Jak říká Gaia Poupětová: „Porno není dokument o životě zvířat”. Když porno vytváří obraz, že sex je o výkonu, jednostrannosti nebo okamžité dostupnosti, a ne o vzájemnosti, čase, postupném budování intimity a skutečném kontaktu, může do budoucna prohloubit pocit nedostatečnosti a ztratí se to krásno v pomalém poznávání. Ztratí se víra, že to můžu nebo můžeme udělat i zatím nesprávně, ale když si o tom povídáme, příště to bude lepší a lepší.

Mladá generace je ale zároveň v mnohém uvědomělejší. Mluví o traumatu, souhlasu, potřebě bezpečí. A pokud jim vytvoříme prostor, kde o sexualitě můžou mluvit otevřeně, bez studu a tlaku, mají šanci rozlišit mezi obrazem a realitou. Mezi tím, co viděli, a tím, co chtějí cítit.

Budoucnost intimity tedy nemusí být ztracená. Ale rozhodně vyžaduje, abychom jako společnost začali víc mluvit o tom, co sex skutečně je, a co naopak není. Pojďme tomu naproti, nečekejme, až s tím přijde dítě samotné. Když přijdeme my jako první, tím zdravější uchopení intimity může u dítěte vzniknout.

Stále víc lidí říká, že se jim lépe mluví s AI než s živými lidmi. Co to značí o stavu mezilidské komunikace?

Možná to, že jsme unavení z nepochopení, z nepřijetí. Že v sobě nosíme spoustu slov, která jsme nikdy neměli komu říct, nebo jsme je říct zkusili, ale nebyli jsme slyšeni. A tak zkoušíme mluvit tam, kde nehrozí přerušení, výsměch nebo srovnání. Tam, kde je na nás vždy čas, tam kde je porozumění. Tam, kde není tlak být „zajímaví“, „struční“ nebo „v pohodě“.

Jenže s rostoucím počtem interakcí začíná klesat motivace vyhledávat reálný mezilidský kontakt. A u části uživatelů se dle loňské studie od MIT začaly objevovat známky emoční závislosti na umělé interakci, například tendence svěřovat AI intimní detaily častěji než živým lidem nebo omezit mezilidskou komunikaci úplně.

V mezilidské komunikaci dnes často chybí právě tohle: čas, hluboká pozornost, ticho, ve kterém se může něco skutečně odehrát. Místo toho jsme často v rychlých přestřelkách, v přerušovaném kontaktu notifikacemi, v tlaku na výsledek. A ztrácíme citlivost k jemnému, k tomu, co se neřekne hned nebo vůbec. Ve společnosti se ztrácí prostor pro opravdový rozhovor - ten, ve kterém se nic nemusí „doručit“, kde není cílem být zajímavý, ale pravdivý. To, co nás k AI přitahuje, tedy není jen pohodlí, ale i absence rizika. Jenže právě riziko být skutečně viděn, být někým zpochybněn nebo přijat navzdory nedokonalosti je základem hlubokého vztahu. A to nám AI poskytnout nemůže.

Může vztah s AI člověku něco skutečného přinést, nebo jde spíš o náplast na hlubší potřebu blízkosti?

Pro některé lidi může být vztah s AI opravdu úlevou. V časech samoty, emočního přetížení nebo pocitu nepochopení může nabídnout přesně to, co chybí: pozornost, klid, možnost říct všechno bez přerušení. Studie MIT ukázala, že u lidí, kteří se opakovaně svěřovali AI, došlo ke snížení pocitu osamělosti až jednadvacet procent. 

Ano, AI nám umí naslouchat. Ale neumí se s námi hádat, změnit názor, zůstat ve vztahu, když se stane něco těžkého. Neumí být tělem. Neumí mlčet ve chvíli, kdy slova nejsou potřeba. A to jsou přesně ty momenty, kde začíná skutečná blízkost.

Vztah s AI může být náplast, někdy potřebná, jindy pohodlná. Ale když ji necháme dlouho na ráně, může začít bránit hojení. Protože pravý vztah vzniká tam, kde riskujeme, že budeme zpochybněni, nesouhlaseni, nebo milováni tak opravdově, že to není pod kontrolou. Pokud tedy chceme cítit, že skutečně žijeme, budeme to nakonec muset zkusit i s lidmi.