„Ve světě notifikací mizí prostor pro hluboký rozhovor - a to je zásadní problém,“ říká terapeutka Míša Rosinová.

V tomto velkém rozhovoru se věnujeme nejnovějším datům z průzkumu o českých vztazích a Míša z Institutu Moderní lásky vysvětluje, proč nás přetlak možností často spíš paralyzuje, jak individualizace mění podobu partnerství, proč přátelství získává stejnou váhu jako romantické vztahy a proč perfekcionismus dokáže zabít i dobře fungující lásku.

Dotýkáme se také technologií a AI - od únavy ze seznamek, přes algoritmy, které ovlivňují, koho potkáváme, až po nárůst lidí navazujících emocionální či dokonce „romantické“ vztahy s umělou inteligencí. A mluvíme i o tom, jaký dopad může mít příliš brzký kontakt s pornografií.

Mě osobně zaujal i velmi trefný postřeh o tom, co definovalo romantické vztahy, když bylo nám mileniálům kolem pětadvaceti, ve srovnání s dnešní generací Z.

 Jak podle vašich zkušeností mění individualizace seznamování to, co lidé od vztahů očekávají? Přináší víc svobody, nebo spíš tlak na výkon a „perfektní volbu“?

Ve společnosti probíhá posun, který Markéta Šetinová výstižně popisuje jako přechod od domlouvaných, institucionálně rámovaných svazků k těm více individualizovaným. Zatímco dřív vztahy často vznikaly podle toho, „jak se to má“ nebo podle toho, co si přála rodina, dnes si je většinou volíme sami. Hledáme takový, který odpovídá našim hodnotám, potřebám, přáním a tomu, kde se v životě právě nacházíme.

Tohle přináší obrovskou svobodu. Můžeme si volit, s kým chceme být, jakým způsobem, na jak dlouho, v jaké formě. Ale zároveň se tím mění i to, co od vztahů očekáváme. Když už je to všechno na nás, chceme, aby to bylo správně.

Často slýchám od lidí, že nechtějí „dělat chyby“ ve výběru, že hledají vztah, který bude naplňovat co nejvíc oblastí - od přitažlivosti po emocionální oporu, od svobody po jistotu. Ale vztahy nejsou produkt. Jsou to živé, proměnlivé procesy. A právě tahle proměnlivost někdy naráží na naše perfekcionistická očekávání, které jsou často ovlivněny až téměř kultem romantismu, ve kterém vyrůstáme. A který má zároveň silný vliv na naše dospívání i vnímání vztahovosti jako něčeho, co má vždy fungovat stylem „šťastně až do smrti”.

Možná jsme si zvykli, že volit si je naše právo. Ale v oblasti vztahů to není jen volba. Je to i odvaha, odpovědnost, kapacita, zranitelnost. Být v kontaktu s nejistotou, s tím, co není podle představ, a přesto má smysl. Vztah dnes není samozřejmost. Je to prostor, který si musíme nejen najít, ale i spoluvytvářet - s druhým a sami se sebou.

 Roste počet single domácností - potkáváte v praxi spíš lidi, kteří si samotu volí, nebo ty, kteří se s ní těžko smiřují?

Často se objevují obě roviny zároveň nebo mají své fáze. Mnoho lidí žije o samotě vědomě, Podle oficiálních dat je to 30 - 40 %, s tím že u Gen Z je to téměř  50 % lidí.  A není to tak, že by odmítali blízkost, ale protože ji hledají jinde než jen v partnerském vztahu. V přátelstvích, v komunitách, v péči o druhé i o sebe. Ne vždycky je to jednoduché, ale může to být naplněné po svém. Vztahy a naše opěrná síť je tak více zahuštěná. Myslím, že pak jdeme do seznamování ve větší stabilitě, bez dříve všude přítomného tlaku, že budeme „sami”.

Zároveň ale může samostatný život přinášet samozřejmě i chvíle pochybností, smutku nebo nejistoty. Zvlášť ve společnosti, kde partnerský vztah často stále může nést status „dospělosti“ nebo „naplnění“. U starších mileniálů se samota někdy objevuje jako fáze, se kterou je třeba se smířit. U mladších generací už častěji jako přirozená varianta životního stylu.

Možná už nestačí rozdělovat lidi na ty, kdo si samotu volí, a ty, kdo se s ní smiřují. Mnohem zajímavější je vnímat, že single život má různé podoby a významy.

 „Pro generaci Z je autenticita důležitější než dokonalost. Mnozí z nich touží po blízkosti, ale nechtějí ji za každou cenu. Umí mnohem lépe komunikovat, uvědomovat své hranice, což je propastný rozdíl oproti možným znalostem, schopnostem a vnímání sebe nebo vztahů mileniálů v době, kdy jim bylo kolem 25 let.”

 Mladí lidé jsou na seznamkách méně aktivní než generace před nimi. Čím si to vysvětlujete?

Od roku 2020 klesla uživatelská základna Tinderu o 38 %. Pro část Gen Z seznamky už představují takový únavný a „výkonový” mechanismus, navíc podporující manosféru a komunitu incelů, které dali spoustu dřeva pod oheň.

Možná už jsou z toho celého už prostě obyčejně unavení. Až 79 % uživatelů (zejména Gen Z) zažívá únavu či emocionální vyhoření spojené s používáním seznamovacích aplikací. 

GenZ vyrůstali v digitálním prostředí, kde je hledání vztahu spojeno se scrollováním, hodnocením, neustálou volbou. V tom všem může být hodně tlaku. Působit zajímavě, odpovědět správně, neztratit pozornost. Platit, neplatit? A zároveň v tom může chybět něco velmi podstatného: opravdový kontakt.

Dalším významným faktorem je odkládání romantického randění na pozdější věk. Nejprve stabilita, poznat sebe, naučit se pracovat s hranicemi, nahlédnout co vlastně v životě chci, budovat kariéru v ekonomicky nestabilním světě. A teprve potom mohou mít kapacitu na partnerství.

Zároveň se zdá, že pro generaci Z je autenticita důležitější než dokonalost. Vztah, který je na oko perfektní, ale necítí se skutečně, pro ně nedává smysl. Mnozí z nich touží po blízkosti, ale nechtějí ji za každou cenu. Chtějí, aby vycházela z reálného propojení, nejen z algoritmu. Umí mnohem lépe komunikovat, uvědomovat své hranice, což je propastný rozdíl oproti možným znalostem, schopnostem a vnímání sebe nebo vztahů mileniálů v době, kdy jim bylo kolem 25 let.

A pak je tu ještě jeden rozměr - zranitelnost. V digitálním světě, kde všechno může být kdykoliv zrušeno nebo přehlušeno něčím „lepším“, může být velmi těžké se skutečně otevřít, oni chápou, co to znamená. A tak se někteří raději stáhnou. Ne proto, že by o vztah nestáli, ale protože je pro ně důležitější chránit své nitro než riskovat další zklamání. 

Moje oblíbenkyně Brené Brown ale říká: „Skutečné vztahy vyžadují zranitelnost, odvahu sdílet emoce a být naplno přítomní. Digitální svět nám dává možnost schovat se za obrazovku, ale pokud chceme budovat hluboké vazby, musíme se učit být s lidmi napřímo a autenticky”.

 Jak se v terapii projevuje vztahový perfekcionismus a co lidem nejčastěji brání „dovolit si“ obyčejnou, nedokonalou lásku?

Vztahový perfekcionismus se často neprojevuje nahlas. Nezní jako „chci dokonalý vztah“, ale spíš jako neustálé pochybnosti: „Je to ono?“, „Cítím dost?“, „Měla bych být víc nadšená?“. Perfekcionismus v lásce není o přemrštěných nárocích, ale o tichém přesvědčení, že existuje něco víc - něco správnějšího, něco, co konečně přinese jistotu.

Těžko si dovolujeme obyčejnost. Jak jsem už zmiňovala, vyrůstali jsme v kultuře příběhů, kde láska musí být silná, hluboká, vášnivá, ideálně hned a bezchybně. Ale opravdová blízkost nevzniká z ideálu. Roste pomalu, z každodennosti, z toho, že někdo zůstane, i když nejsme v nejlepší verzi sebe sama. Jsme autentičtí, živí, zranitelní a oceňujeme zranitelnost druhého. Jak říká má oblíbená světová vztahová terapeutka Ester Perel: „Vztah je o živosti, ne o dokonalosti”

To, co často brání lidem pustit se do vztahu, který je „jen“ dost dobrý, není nedostatek touhy po lásce. Je to strach zklamat, nebýt dost. Nebo se ztratit v něčem, co nebude stát za to. 

 Genderové role se mění, ale některé rituály - třeba zásnuby - zůstávají tradiční. Co tyhle paradoxy vypovídají o našem vztahu k partnerství?

Myslím, že tyhle zdánlivé paradoxy nejsou chybou systému. Jsou obrazem toho, že proměna vztahovosti není lineární. Že jako společnost i jako jednotlivci procházíme přechodovým obdobím, mezi tím, co už nám neslouží, a tím, co ještě nemá jasný tvar. Je to trochu jako když si uklízíme ve skříni. Staré věci už nám nesedí, ale nové ještě nemáme vyzkoušené. Tak zkoušíme kombinovat. A někdy si necháme i něco starého - protože to má pro nás význam.

Na jedné straně se snažíme opouštět genderové stereotypy a mocenské nerovnosti, které byly s tradičními rolemi často spojené. Lidi dnes chtějí vztahy, které jsou rovné, vědomé, svobodné. Ale zároveň potřebujeme symboly. Něco, co nám pomůže označit změnu, ukotvit ji. A tak sáhneme po známém - zásnuby, svatba, společné jméno. Jenže chceme, aby to bylo jinak než dřív, možná opravdovější. 

Hledáme nové formy starých věcí. A to mi přijde úplně v pořádku, je v tom velká dávka fluidity.  Možná to  neznamená to, že jsme zmatení. Znamená to, že si klademe otázky. A to vnímám jako známku zdravého růstu.

Dalo by se říct, že dnes procházíme podobně zásadní proměnou genderových rolí, jakou kdysi způsobil pluh. A co je možná ještě zajímavější: mezi tím žádná takhle radikální změna vlastně nenastala.

Ano pluh možná nebyl jen revolucí v zemědělství, ale taky první technologií, která nám do rolí hodila vidle. Dříve v lidských komunitách fungovala jakási rovnováha - spíš sběračsko-lovecký model, kde si role víc odpovídaly realitě těla, terénu i času.

Pak přišel pluh a kdo tahal pluh, kontroloval jídlo. A kdo kontroloval jídlo, určoval pravidla. Muži se stali „hlavami rodiny“ zkrátka proto, že měli volné ruce na držení pluhu. Ženy zůstaly doma s dětmi. Ne snad proto, že by nebyly schopné obdělávat pole. Ale protože pluh a péče o novorozence se dost špatně kombinují.

 Jak rostoucí ekonomická nezávislost žen mění dynamiku partnerství a konflikty, se kterými za vámi páry přicházejí?

V terapii se velmi často objevují témata nerovnováhy v péči o domácnost a děti - kdo víc táhne, kdo častěji ustupuje kariéře toho druhého, kdo má méně prostoru pro sebe. Nejde o to, že by ženy nechtěly pečovat. Spíš o to, že už to neberou jako samozřejmost, která byla po generace tak hluboce zakořeněná. Očekávalo se, že všechno zvládnou, a ještě u toho budou krásné a reprezentativní. Dnešní ženy jen chtějí, aby péče byla domluvená, férově rozdělená a skutečně sdílená.

A na druhé straně - pro některé muže je těžké najít nový způsob, jak se cítit „potřební“, když už nejsou jediným zdrojem jistoty. A to může být opravdu velmi citlivé téma. Zraňuje, když se nepojmenuje.

Vztahy dnes nejsou o přežití, ale o spolužití. A to chce výbornou komunikaci a vzájemný respekt.  

 V terapii se určitě potkáváte s různými podobami vztahů. Jaké mýty kolem konsensuální nemonogamie u lidí přetrvávají?

Jeden z nejčastějších mýtů je ten, že otevřený vztah je vlastně jen „vstupenka k nevěře“ nebo výmluva pro ty, kteří se nechtějí vázat. Také se často objevuje předpoklad, že to je jen jedna velká zábava. Ve skutečnosti je opak pravdou - konsensuální nemonogamie často vyžaduje víc komunikace, kapacity, jasnější hranice a hlubší sebereflexi než tradiční monogamie, kde se spousta věcí předpokládá automaticky.

Dalším častým omylem je představa, že když se partneři otevřou, znamená to, že se „něco pokazilo“. Že jim vztah nefunguje, že už se nemilují, nebo že si jeden z nich našel někoho „lepšího“. Ale mnoho lidí si naopak otevřenost vybírá vědomě, z důvěry, ne z nouze. Z touhy růst, být pravdivější, nespoléhat na jeden vztah jako zdroj úplně všeho.

A pak je tu i kulturní představa, že nemonogamie je pro „jiné“ - mladé, queer, alternativní. Ale v praxi potkávám lidi nejrůznějšího věku, orientace i životní fáze. Často jde jen o to, že hledají formu vztahu, která bude lépe odpovídat jejich potřebám.

Nakonec možná největší mýtus je, že existuje jen jedna správná cesta ke vztahovému štěstí. A právě práce s různými podobami vztahů nám ukazuje, že je mnohem cennější hledat to, co je pravdivé pro nás než to, co je normativní pro ostatní. Statistiky a výzkumy hodně podporují konsensus správnosti a co je vlastně dobře, ale důležité je, co je dobře pro mě a tady u podob vztahů nebo u objevování se to platí dvojnásob.

Proč mladší generace vnímá přátelství jako stejně důležitý, někdy i důležitější vztah než partnerství? Co se změnilo?

Přijde mi, že se mění celý vztahový ekosystém respektive to jak ke vztahům a vztahovosti přistupujeme - že to vlastně už umíme rozlišit. Jedna klientka mi nedávno říkala: “No jo, ta vztahovost je vlastně to, čím ten vztah naplňujeme”, to mi přišlo úžasné.

Pro mladší generace už není partnerství jediným středobodem života. Roste význam komunit, přátelství, spolužití mimo romantickou normu. A možná je to i důsledek toho, že partnerství vnímají realističtěji. Že ji vnímáme více rovnocenně s partnerstvím, jako jednu z možností, která má svá rizika i krásy.

Přátelství často nabízí něco, co ve vztazích někdy zaniká: přijetí bez očekávání výměny, prostor být víc sám sebou, menší míru projekce. Pro spoustu lidí je to bezpečný přístav – bez dramatu, bez iluze, ale s hlubokou loajalitou. A právě to, že přátelství nemusí být institucionalizované ani romantizované, mu dává sílu.

Zároveň roste i potřeba rozdělit emocionální zátěž. Očekávat všechno od jednoho partnera - intimitu, porozumění, erotiku, inspiraci, podporu - je často neudržitelné. Mladší generace proto budují vztahovou síť - místo vztahové věže. A přátelé v ní hrají klíčovou roli.

 Češi mají méně sexu než dřív, ale spokojenost se sexualitou zůstává vysoká. Jak si tento zdánlivý rozpor vysvětlujete?

 Ano, mají sexuálním aktivitám se např. mladí lidé věnují méně než předchozí generace a 37 % za poslední měsíc nemělo sex vůbec. Na první pohled to může vypadat jako rozpor. Ale jen pokud se díváme optikou/úzusem, kde „víc sexu = víc spokojenosti“ (říkám tomu devadesátkový úzus). Jenže sexualita už dnes není o kvantitě. Mnohem víc se posouvá směrem ke kvalitě prožitku, bezpečí a souhlasu.

Mám ráda úhel pohledu Markéty Šetinové, že sexualita přestává být výkonnostní a začíná být vztahová - míň o tom, kolikrát týdně, víc o tom, jak se u toho cítíme. Mnoho lidí začíná věnovat větší pozornost svému tělu, vnitřnímu naladění, emočnímu kontextu.

A ten se mění výrazně i generačně. Generace Z vstupuje do vztahů a intimity později než předchozí generace, častěji zůstávají single, randí opatrněji a kladou důraz na autenticitu, emoční bezpečí. Studie z posledních let ukazují, že mladí lidé mají méně sexuálních zkušeností, ale zároveň častěji mluví o hranicích, traumatech, nervozitě nebo zranitelnosti. A taky o tom, že sex není nutně měřítkem vztahové hodnoty.

Již zmiňovaný větší důraz na přátelství, komunitu a sebe-péči snižuje tlak, aby sexuální vztah naplňoval všechny naše potřeby. A tím se uvolňuje prostor pro hledání vlastního tempa, rytmu, jazyka těla.

Možná tedy nemáme méně sexu z nedostatku zájmu. Možná jen zjišťujeme, že opravdová blízkost se nedá vynutit. A že sexualita nemusí být častá, aby byla naplněná.

 Kontakt s pornografií přichází už kolem 14 let. Co to podle vás bude znamenat pro budoucí podobu intimity a blízkosti?

​​Bohužel ta realita je ještě o něco dříve. Děti dnes narazí na pornografii už kolem desátého roku života, někdy záměrně třeba od spolužáků, častěji ale náhodou, přes sociální sítě nebo odkazy, na které nebyly připravené kliknout. A právě ta nepřipravenost je klíčová.

Tělo i psychika v tom věku ještě nemají vytvořenou kapacitu zpracovat, co vlastně vidí. První kontakt s pornem není spojený s potěšením nebo vzrušením, ale s úlekem, strachem, bolestí, kterou si pod tím tělesnem představí. A to v člověku může zůstat. Formuje to, co očekáváme od blízkosti, jak vnímáme vlastní tělo i hranice druhých.

Pornografie jako taková není problém. Problém je, když je prvním a jediným zdrojem informací o intimitě. Jak říká Gaia Poupětová: „Porno není dokument o životě zvířat”. Když porno vytváří obraz, že sex je o výkonu, jednostrannosti nebo okamžité dostupnosti, a ne o vzájemnosti, čase, postupném budování intimity a skutečném kontaktu. Může prohloubit do budoucna pocit nedostatečnosti a ztratí se to krásno v pomalém poznávání. Ztratí se víra, že to můžu nebo můžeme udělat i zatím nesprávně, ale když si o tom povídáme, příště to bude lepší a lepší.

Mladá generace je ale zároveň v mnohém uvědomělejší. Mluví o traumatu, souhlasu, potřebě bezpečí. A pokud jim vytvoříme prostor, kde o sexualitě můžou mluvit otevřeně, bez studu a tlaku, mají šanci rozlišit mezi obrazem a realitou. Mezi tím, co viděli -  a tím, co chtějí cítit.

Budoucnost intimity tedy nemusí být ztracená. Ale rozhodně vyžaduje, abychom jako společnost začali víc mluvit o tom, co sex skutečně je a co není. Pojďme tomu naproti, nečekejme až s tím přijde dítě samotné, naopak když existuje šance, že přijdeme my jako první, tím jistější zdravé uchopení intimity může u dítěte vzniknout.

 Stále víc lidí říká, že se jim lépe mluví s AI než s živými lidmi. Co to značí o stavu mezilidské komunikace?

Ano, 42 % lidí říká, že se jim lépe mluví s AI než s jinými lidmi (Institute for family studies). Možná to říká, že jsme unavení z nepochopení, z nepřijetí. Že v sobě nosíme spoustu slov, která jsme nikdy neměli komu říct nebo jsme je říct zkusili, ale nebyli jsme slyšeni. A tak zkoušíme mluvit tam, kde nehrozí přerušení, výsměch nebo srovnání. Tam, kde je na nás vždy čas, tam kde je porozumění. Tam, kde není tlak být „zajímaví“, „struční“ nebo „v pohodě“.

Jenže s rostoucím počtem interakcí začíná klesat motivace vyhledávat reálný mezilidský kontakt. A u části uživatelů se dle loňské studie od MIT začaly objevovat známky emoční závislosti na umělé interakci např. tendence svěřovat AI intimní detaily častěji než živým lidem nebo omezit mezilidskou komunikaci úplně.

V mezilidské komunikaci dnes často chybí právě tohle: čas, hluboká pozornost, ticho, ve kterém se může něco skutečně odehrát. Místo toho jsme často v rychlých přestřelkách, v přerušovaném kontaktu notifikacemi, v tlaku na výsledek. A ztrácíme citlivost k jemnému, k tomu, co se neřekne hned nebo vůbec. Ve společnosti se ztrácí prostor pro opravdový rozhovor - ten, ve kterém se nic nemusí „doručit“, kde není cílem být zajímavý, ale pravdivý. A ztrácíme ho i díky naší závislosti na algoritmech AI nebo sociálních sítí. To, co nás k AI přitahuje, tedy není jen pohodlí, ale i absence rizika. Jenže právě riziko, být skutečně viděn, být někým zpochybněn nebo přijat navzdory nedokonalosti -  je základem hlubokého vztahu. A to AI poskytnout nemůže.

 Může vztah s AI člověku něco skutečného přinést, nebo jde spíš o náplast na hlubší potřebu blízkosti?

Pro některé lidi může být vztah s AI opravdu úlevou. V časech samoty, emočního přetížení nebo pocitu nepochopení může nabídnout přesně to, co chybí: pozornost, klid, možnost říct všechno bez přerušení. Studie MIT ukázala, že u lidí, kteří se opakovaně svěřovali AI, došlo ke snížení pocitu osamělosti až o 21 %.
AI nám možná umí naslouchat - ale neumí se s námi hádat, změnit názor, zůstat ve vztahu, když se stane něco těžkého. Neumí být tělem. Neumí mlčet ve chvíli, kdy slova nejsou potřeba. A to jsou přesně ty momenty, kde začíná skutečná blízkost.

Vztah s AI může být náplast, někdy potřebná, jindy pohodlná. Ale když ji necháme dlouho na ráně, může začít bránit hojení. Protože pravý vztah vzniká tam, kde riskujeme, že budeme zpochybněni, nesouhlaseni, nebo milováni tak opravdově, že to není pod kontrolou.

AI nám nabízí předvídatelnou reakci, konzistenci. Lidská blízkost nabízí růst, opět jsme u zranitelnosti, jen tam kde dokážeme být zranitelní se může něco měnit, růst. A mezi těmito dvěma možnostmi je někdy těžké volit. Ale pokud chceme cítit, že žijeme skutečně, budeme to nakonec muset zkusit i s lidmi.