Učím děti přemýšlet samostatně. Ne být poslušné, říká pedagožka

Rozhovor s Bárou Krátkou o tom, proč je důležité učit děti přemýšlet, argumentovat a nebát se chyb. A jak pro ně kritické myšlení může být cestou k samostatnosti a sebevědomí.

Bára učí na 1. stupni už více než dvacet let a má zkušenost z několika základních škol. Kritické myšlení pro ni není teorie, ale přirozená součást každodenní výuky. Děti vede k argumentaci, vlastnímu názoru a hledání souvislostí prostřednictvím čtenářských lekcí, dílen i badatelské výuky. Své zkušenosti a nadšení zároveň předává také kolegům i studentům pedagogických fakult. „Obecně bohužel neznám moc škol, které by učitele podporovaly ve vedení hodin na pilířích kritického myšlení,” říká. 

Co si pod pojmem kritické myšlení u dětí představuješ? 

 Pro mě kritické myšlení znamená, že přemýšlím nad tím, co čtu, vidím, slyším, prožívám. A zároveň  dokážu nad věcmi uvažovat, ověřovat si informace a dávat si je do souvislostí. Myslím svobodně a umím používat věcné argumenty, ale respektuji i názory ostatních. 

Bohužel je dnes často na kritické myšlení nahlíženo jako na metodu, kterou není potřebné zavádět, protože ji přece už všichni dávno děláme. Mnoho učitelů si totiž kritické myšlení zaměňuje se čtením s porozuměním. 

Říkáš, že mnoho škol kritické myšlení u dětí nepodporuje. Co by se muselo stát, aby se to změnilo?

Možná by pomohlo více odborných publikací pro pedagogy, více učebnic zaměřených na kritické myšlení pro žáky. Nebo také větší tlak ze strany veřejnosti. Nedokážu posoudit, co by mohl být ten správný spouštěč. 

Za mě je to ale nejvíce o chuti učitelů a vedení škol. O tom, že by učitelskou profesi měli dělat v první řadě lidé, které baví připravovat žáky na budoucnost. Vše je o lidech, učit klasicky je pochopitelně snazší a pohodlnější. Chápu, že pro mnoho učitelů je to o vystoupení z komfortní zóny a času navíc, které své práci věnují, a ne všem se do takové změny chce.

Dá se kritické myšlení rozvíjet i u velmi malých dětí, nebo jde spíš o schopnost, která dozrává s věkem?

Spíše bych řekla, že se musí začít budovat u velmi malých dětí, protože je nezbytné, aby se takto naučily uvažovat. 

Jak jim s tím pomoci?

Jednoduchý recept lze těžko nabídnout. Rozhodně je ale potřeba začít u sebe. Zamyslet se, zda já jako rodič umím kriticky přemýšlet. Zda si umím udělat svůj vlastní názor, přemýšlím v souvislostech a jsem ochotná respektovat postoje ostatních. Poté vést stejným způsobem dítě a být mu samozřejmě vzorem. 

Řekla bych, že nejjednodušší je začínat u čtení. Číst dětem od raného věku a přečtené s ním rozebírat. Nejen ve smyslu, o čem to bylo a jaká byla hlavní postava, ale ptát se i na pocity, dojmy a názory na chování postav. Rozebrat s dětmi, zda by se chovaly stejně, nebo jinak a proč.

U starších dětí můžou takovéto rozhovory probíhat také po přečtení příspěvku na sociálních sítích, zhlédnutí filmu, divadelního představení nebo po prožití konkrétní životní situace. 

Důležité je také nevnucovat dětem svůj názor jako jediný správný, ale vést je k diskuzi a k tomu, aby vás jako rodiče dokázaly přesvědčit, proč si danou věc myslí. Jejich postoje neznevažovat a nezesměšňovat, i když nám mohou připadat úsměvné.

Dovedu si představit, že když je dítě starší, může být podpora kritického myšlení celkem výzva…  

Tady je z pohledu rodičů důležité nechtít mít za každou cenu pravdu, nevnímat svůj názor jako jediný správný, umět uznat chybu a dodržovat pravidla nenásilné komunikace. Být autoritou totiž neznamená být diktátor. Doporučuji tedy nekončit debaty typickým „protože jsem to řekla“, „protože jsem starší a vím toho o životě víc" a podobnými klišé, ale mluvit laskavě, držet emoce na uzdě a respektovat povahu i názor dítěte. 

Když chci, aby mě dítě pochopilo, mluvím jeho řečí, vysvětluji a ubezpečuji se, že všemu, co říkám, rozumí. Dále je nezbytné být upřímný, nesnažit se dítě obelhat. Důležité je také umět dětem vysvětlit, že je nutné respektovat jiný názor, že každý jsme jiný a máme jiný pohled na svět. Zároveň musí dítě pochopit, že o něčem zkrátka rozhodují rodiče.

Jakou roli hraje při rozvoji kritického myšlení chyba a proč je pro děti tak důležité, aby se jí nebály?

Chyba je důležitá součást našeho života, přitom je často brána jako něco nepřijatelného. Dětem se sice tvrdí, že chyba je v pořádku, ale když odevzdají práci ve škole, učitelé a rodiče se na chyby automaticky zaměří. Špatná známka je vnímána jako selhání. Pak se není čemu divit, že některé děti se psychicky hroutí, když dostanou horší známku než vytouženou jedničku. 

Je důležité si uvědomit, že chyby nás učí a posunují. Děti si na nich ověřují nejen svoje znalosti, ale i dovednosti a přemýšlí nad svým vlastním rozvojem. Důležité je, aby děti pochopily, co jsou jejich silné a slabé stránky, a s tím pracovaly. Když se z chyby stane strašák, děti nedokáží přemýšlet nad svými schopnosti, ale jen se ženou za dobrým výkonem, který je v dlouhodobé perspektivě méně podstatný.

Setkáváš se s obavami, že kriticky myslící dítě bude neposlušné nebo problematické? Jak na ně reaguješ?

Kriticky myslící dítě není neposlušné ani problematické, ale umí vyjádřit svůj názor, což se některým dospělým nemusí líbit. Otázkou je, zda chceme stáda poslušných „oveček“ nebo samostatně myslící bytosti. 

Také pro klasicky učící kantory to může být v některých případech nekomfortní. S nepochopením se můžeme leckdy setkat i prarodičů, kteří takového vnuka nebo vnučku vnímají jako drzé. V těchto případech je důležitá komunikace a vysvětlování. Pokud nic nepomáhá, je nezbytné obrnit se proti nevyžádaným radám a nenechat se zviklat. 

Čím je z hlediska kritického myšlení specifická současná doba sociálních sítí a internetu? 

Mnoho lidí si v současnosti informace neověřuje a pracuje s fake news jako by byly pravdivé. A právě díky sociálním sítím mají samozřejmě tyto informace daleko větší dosah a mohou ovlivnit více lidí. Člověk se pak ocitá ve své sociální bublině, která mu často nabízí ty odpovědi, které očekává a dále ho v jeho názoru utvrzuje. Proto je nezbytné děti na práci s informacemi připravovat. Nenechala bych to jen na školách (i když ty by měly v tomto být velmi činné), ale měli by být aktivní i sami rodiče.