Svoboda není zadarmo. Milli Janatková o ceně autenticity, tvorby a odvaze říct si o pomoc

Milli Janatková patří k umělkyním, které se neschovávají za pózu ani líbivý obraz „svobodného života“. Zpívá, maluje a tvoří autorské projekty, které vycházejí z osobní zkušenosti a hlubokých životních témat.

V následujícím rozhovoru otevřeně mluví o životě umělkyně na volné noze - o svobodě i neustálé nejistotě, o vnitřní víře, která ji drží nad vodou. Dotýká se také soužití s partnerem, který je na vozíku: jak mají svůj život nastavený, proč je pro ně důležitý vzájemný respekt a jak si každý z nich udržuje vlastní prostor.

Jste umělkyně na volné noze - zpíváte i malujete. Co je ve Vašem každodenním životě jinak, než si lidé zvenčí často představují?

 To by bylo vyprávění na dlouho, protože jde o důležitou otázku. Aby byl člověk schopný veřejně vystupovat a tvořit své projekty, musí nejdřív věnovat spoustu let rozvoji osobnosti - alespoň já jsem to tak měla. Mít odvahu „vylézt ven“ s autentickým a „neobvyklým“ sebevyjádřením, natož ve spojení s konceptuálním přístupem a osobními tématy, k tomu člověk musí dozrát. 

 Musí získat sílu a zdravou sebejistotu, aby ho časté odmítání a nejistota umělecké profese nepřeválcovala. Lidé si asi často neuvědomí, že i když je člověk trochu vidět, s tvorbou jde ruku v ruce jak finanční nejistota a často vyloženě boj o obživu s pocitem vděčnosti za všechno, co přichází. A zároveň v prvních letech nutnost se někde nabízet a dostávat pravidelně odmítavé zprávy. 

 Naštěstí jsem ale narazila na pár publicistů i pořadatelů, kteří věřili mé tvorbě a chtěli se mnou spolupracovat už od začátku, a to mi dalo víru, že to, co dělám, má smysl. Jinak každý den je jiný, a většinu dne nemůžu tvořit, protože se musím uživit, a samozřejmě fungovat v domácnosti a chodu rodiny. A součástí tvůrčí profese je také několik dalších rolí, které musím obsáhnout, pokud nemám finance na celý tým, který bývá součástí mainstreamových „hvězd“. 

 Jaké další role tedy zastáváte? 

 Vedle hudebnice a výtvarnice - a speciální pedagogiky, kterou s tvorbou propojuji, mám ještě několik rolí bez nároku na honorář - self-manager, agentka, vydavatelka, producentka, manažerka grantů a projektů, fundraiserka. Zároveň také dělám PR - po svém, protože se to dlouhé roky učím a pořád se vzdělávám, komunikuji s médii, publicisty a pořadateli. Tvořím videa, stříhám je a doplňuji svojí hudbou, dělám veškerou administrativu, vyhledávám nové příležitosti, píšu žádosti na open calls, scénáře videoklipů…

 Samozřejmě zajišťuji finance, ale na účetnictví mám naštěstí skvělou účetní - aspoň že tak! Jinak si ale nemůžu stěžovat. Dělat tvůrčí práci je a bylo moje rozhodnutí a zodpovědnost, jakkoli je to někdy těžké. Také vedle toho průběžně pracuji. Dvacet let jsem učila, pracovala jsem i pro nezisk, ale vždy mě to vrací k volné noze, kde jsem právě teď.

 Kdy jste si poprvé naplno uvědomila, že svoboda umělecké profese má i velmi tvrdou ekonomickou stránku?

 Hned, jak jsem tvorbu začala dělat profesionálně, což bylo později, než bývá asi zvykem. Byla mi už 31 let. Nikdy jsem neměla žádný background financí, kontaktů a podpory. Všechno jsem si od píky musela vybudovat sama. OSVČ jsem od svých osmnácti, ale to jsem učila jazyky a tvorba „čekala“, až získám odvahu jít s kůží na trh. Bez financí na velké kampaně se povědomí a umělecká cesta buduje těžko, ale o to větší hodnotu má. Jinak, kdo má peníze, může cokoli „prodat“. Kdo si zaplatí marketingovou kampaň, ten je vidět, a je úplně jedno, jaký je a co umí nebo neumí. Takový svět prostě je. Iluze už mám dávno pryč, ale ideály naštěstí zůstávají, stejně jako víra.

 Co je pro Vás na životě umělkyně „na vlastní pěst“ nejtěžší - a co naopak považujete za dar, bez kterého byste už nechtěla být?

 Nejtěžší pro mě asi vždycky bylo nacházení jistoty - jak v sobě sama, že za to stojím, mám svoji hodnotu, ať už mě odmítají nebo ne…, tak v té samotné nejisté podstatě profese. Teď už naštěstí vím, že mám svoji hodnotu, a občasné finanční propady mi sice nejsou příjemné, ale umím se v nich orientovat, abych si „zachránila řiť“. Když jsem zdravá, nemám problém se uživit tím, co umím. Ale už jsem také měla období nemoci, a to je pak náročné - ale to znají všichni živnostníci, nezávisle na oboru. 

 Člověk se nesmí bát říct si o pomoc, roky jsem se to učila (byla jsem zvyklá všechno zvládat sama), ale už to umím a je to úleva! A darů je spousta. Poznávám úžasná místa jak v Česku, tak ve světě. A lidi, kteří jsou podobně naladění, což mi průběžně dává sílu, že to s lidstvem a světem není snad ještě tak strašné. Dar je i svoboda a možnost dělat, co mě baví. Nebo si třeba jen tak lehnout, dýchat a být, a místo soboty si udělat volný den třeba v pondělí (a pak zase makat o víkend) - zařídit si a naplánovat všechno podle toho, jak to vyhovuje mě a celé rodině.

 Jak se vyrovnáváte s obdobím, kdy tvorba plyne, ale finanční jistota chybí? Máte nějaké vnitřní strategie, které Vám pomáhají neztratit důvěru?

 Tvůrčí proud mám pořád. A finanční nejistota je taky skoro pořád. (úsměv) Mám tak bohatý život i vnitřní nastavení, že nikdy nekoukám na to, co a jak dělají ostatní. Niterné osobní inspirace a nápadů mám opravdu hodně. Ale nemám vždycky chuť tvořit, některé projekty čekají, mám spíš vize, které prostě mají svůj čas a já musím pokorně čekat, až ten správný čas přijde. Ale občas se vylekám, co se mnou je, že se mi nic nechce, a nápady nechávám spát. A pak si uvědomím: „Co blbneš, vždyť jsi toho za poslední období zvládla tolik, a dala jsi všem kolem sebe tolik energie, že si jen potřebuješ odpočinout.“ To mě zklidní a jsem si vědomá cyklů tvoření a pauzy. 

 Finanční jistota ne vždy souvisí s tvůrčím proudem. Můžete roky stříkat inspiraci a tvořit jako divá, ale když to nebudete umět správně „prodat“ (což pro mě roky byla náročná představa), neuživíte se. Člověk si sám pro sebe musí najít konkrétní strategie, jak se s tím autentickým mixem schopností a dovedností uživit. Důvěra v to, co dělám, mi nechybí. Občas, když není návratnost, mám myšlenky, jestli to má ještě smysl, ale někde uvnitř vím, že ano. To jsou zkoušky odolnosti a výdrže. 

 Zároveň to ale můžu občas změnit a nějaké období zase „normálně“ pracovat, což mi nevadí. Jenže to pak mívám sny o hudbě a obrazech a můj tvůrčí proud mě volá… 

Někdy mě ale nutné vedlejší role a netvůrčí práce kolem unaví tolik, že na samotnou tvorbu ani nemám sil. Ale to je zkrátka daň za to, že dělám a žiju tak, jaká opravdu jsem a nepřizpůsobuju se „trendům“.Také mi pomáhá efektivní plánování a rozdělení aktivit, uvědomění priorit, fakt, že se docela rychle učím, a určitá struktura dnů.

Nedávno jste velmi otevřeně sdílela, že jste v těžké finanční situaci a požádala své publikum o podporu. Co Vás vedlo k této otevřenosti - a jaké reakce Vás nejvíce zasáhly?

 Nenazvala bych to „těžkou finanční situací“, protože mít na účtu míň, než tisícovku se mi stávalo dost často dlouhá léta. Vždycky se pak člověk zaktivuje a hledá možnosti výdělku, který po každé aktivitě zákonitě přijde. Otevřená jsem pořád, už od prvního alba píšu o všem, co prožívám a co je součástí tvorby, a z čeho moje projekty vychází. Jaká ale byla změna teď - že jsem si poprvé takto přímo řekla o podporu, protože šlo o ztrátu výdělku kvůli virózám. 

 Likes potěší, hezké komentáře o to víc, ale nic mi nezaplatí. Nejhorší finanční propad jsem měla v letech 2014 – 2015, kdy jsem měla půlroční neschopenku a stát mi podporu poslal až půl roku zpětně - a já fakt neměla ani na rohlík…, tehdy jsem sice o tom veřejně psala, co prožívám, ale o podporu jsem si neřekla. Z této zkušenosti vznikl projekt „Klid, prosím!“. Teď vnímám obrovský posun v mých hranicích. Už si vážím sebe natolik (a jde už o čirou sebezáchovu), že nechci dávat víc, než dostávám. 

 A protože mi hodně lidí píše, co jim dávám, jak ze mě čerpají naději a odvahu, tak mi to ani nepřišlo trapný - natož v kontextu toho, že jsme s mužem zrovna úspěšně končili kampaň pro nezisk a celou společnost, pro pečující a lidi s onemocněním a postižením, a sehnali jsme ve dvou lidech téměř půl milionu korun. A já na konci kampaně měla dvě virózy za sebou a necelé dvě stovky na účtu. Paradox, že? A to mě ponaučilo. 

 Řekla jsem si, že teď potřebujeme zaopatřit nás. Potěšily mě všechny pozitivní reakce a objednávky, po nichž ještě přišla jedna velká zakázka, což mi naštěstí přineslo finanční stabilitu. Teď už mám odmakáno a vyděláno, a od ledna zase začínám nanovo. Člověk musí mít zároveň silnou důvěru a víru, že přijdou objednávky, veřejné události i tvůrčí práce. A pokud nepřichází, být aktivní a získat je. Bez toho to nejde dělat.

 Máte pocit, že se u nás o ekonomické realitě umělců mluví dostatečně otevřeně? Co by podle Vás měla veřejnost vědět víc?

Nemluví. Vůbec. Lidi jsou zvyklí spíš závidět a myslet si, že když je někdo v novinách nebo televizi, zároveň je bohatý, nebo si doma válí šunky. Přitom já nikdy neměla problém s prací - od patnácti jsem prošla mnoha pracemi (a to i při studiu), od pošťačky, zahradnice, doplňovačky zboží v marketu, po hostesku v nákupním centru. Taky jsem prodávala navigace do aut a holicí strojky, vařila čaj v čajovně, srovnávala administrativu pro jednu firmu, vedle dlouholetého učení a nezisku. 

 Není to o tom, že by člověk nechtěl normálně pracovat, ale že mám nějaký potenciál, který chce ven a já ho mám na tomhle světě v tomhle životě naplnit tvůrčí profesí, kde je práce tedy taky dost. A o bohatství to není. Ani herci nejsou při penězích (pokud nehrají v nejznámějších seriálech, filmech nebo reklamách), někteří jsou na tom hůř než muzikanti, o tanečnících a výtvarnících ani nemluvě.

Lidé by měli vědět, že podobně jako si kupují jiné produkty, které někdo vyrobí, tak by měli platit i za kulturu. Pokud chtějí mít ve svém životě hudbu, tak by za ni měli zaplatit - například ze Spotify my hudebníci nemáme vůbec nic, a to posluchače nenapadne. Každý by samozřejmě chtěl mít všechno zadarmo, ale svět tak nefunguje. Ze Spotify má peníze jen pár nejslavnějších světových elit. 

 Fanoušci by měli podporovat své oblíbené tvůrce přímo - kupovat alba, merch a chodit na koncerty a výstavy. Nic víc není třeba. Jinak jejich oblíbení tvůrci dělat nebudou, protože se neuživí. Naštěstí mám kolem sebe ale skvělé lidi, a potvrdilo se to už několikrát. Mám za sebou už několik úspěšných sbírek, kdy si fanoušci dopředu koupili album, abych měla finance na natáčení a vydání. Tak to už dnes docela běžně funguje. Jen se člověk nesmí bát říct si o to.

 Kde se ve Vás bere odvaha zůstat autentická i ve chvílích, kdy by bylo možná „jednodušší“ mlčet nebo působit silněji, než se skutečně cítíte?

Nemám co ztratit a věřím tomu, jaká jsem a co dělám. Silná jsem i ve své slabosti a v otevřenosti je síla největší. Je spojená s odvahou. Jít ven s něčím, co se zdá nebýt ideální, je odvážný. A jsem žena. Můžu být křehká i silná zároveň. Mlčením nic nezískám a přetvářkou už vůbec ne… Když si neřeknu o to, co potřebuji, nemůžu se divit, že něco nemám - to platí i ve vztazích. 

 Vedle vlastní tvorby pečujete i o svého partnera. Jak se ve Vás potkává role umělkyně a pečující osoby?

 Můj manžel je na vozíku, jsme spolu 12,5 let a už na začátku mi jasně řekl: „Já ale nechci asistentku, já chci manželku“. A podle toho žijeme. O muže „nepečuju“, není malý kluk, je dospělý. Proto se už dnes pomáhající profesi neříká „pečovatel“, ale „asistent/ka“ - člověk s postižením sám je zodpovědný a aktivní, my asistující jen děláme, co si řekne. 

 Asistuji od podvečera do rána a ráno často přichází asistent, se kterým má Kuba svoji svobodu, a já zase svoji. Oba můžeme pracovat a normálně žít. Jenže asistenční služby je nedostatek a financí na ni samozřejmě také, i když jsme byli veřejně aktivní v navyšování příspěvků na péči - což se po desítkách let podařilo. 

 Jsou tak i dny, kdy jsme jen sami, a to pak jde samozřejmě tvorba stranou -protože jsou zásadnější věci k řešení. Zároveň to někdy umíme i kombinovat, musíme mít flexibilní strategie, protože se někdy stává, že já nebo Kuba máme práci a v ten samý den nám vypadne asistence. To je pak dobrodružství. Někdy to náročné je, ale umíme si vyjít vstříc a diskutovat o tom, co kdo potřebujeme a musíme udělat, a kombinovat asistenci, tvorbu a nutnou sebepéči. Samozřejmě, že když je asistence v noci a budíme se, o to těžší den nastává, a to pak je tvorba na chvostu, spí a těší se na svůj čas… Protože už vím, že není nic důležitějšího než zdraví, soulad a rovnováha.

 Pokud je to pro Vás v pořádku sdílet: co je na této životní situaci nejnáročnější a co Vám naopak dává smysl, sílu nebo nový pohled na svět?

 My naše témata roky otevíráme a nevadí nám to, dokonce i v programech s dětmi na školách, které se tak učí vnímání odlišností. S Kubou mám úplně jinak nastavené hodnoty, intimitu, povahu vztahu i vnímání světa kolem. Zatímco slýchám, že někdo řeší svůj nebo něčí vzhled, přetvářku a masky ve vztahu, tak my řešíme bazální věci jako zdraví, svoboda, důstojnost, sebezáchova, sebepéče a zodpovědnost. Když někomu blízkému vytřete zadek, promění se vám vnímání světa docela zásadně. Jsme spolu takoví, jací jsme, nemusíme si na nic hrát. 

 Sílu nám dává, když se nám daří se navzájem vyladit a podpořit, nebo když zachováváme smysl pro humor. Kuba praktikuje buddhismus a meditace, a i já mám svoji hlubokou víru a důvěru v cykly a podstatu života. Nejsem sice součástí žádné církve, náboženství nebo filozofie, ale svoboda buddhismu, a vůbec duchovního naladění je mi hodně blízká. Proto mě výrazně posilují cesty do Indie a Nepálu. I v kontextu toho, co my tady všechno máme a lidi si toho často neváží…

 Jak si hlídáte vlastní hranice, aby nedošlo k úplnému vyčerpání - fyzickému, emočnímu i tvůrčímu?

 Dost výrazně a někdy docela silně. (úsměv) Před lety jsem poznala i částečné vyhoření, ovšem dnes ho zná už taky skoro každý třetí. Jak to jde, věnuju se hned sobě, spánku, péči o sebe, která mi dává sílu a energii. Po všech zkušenostech se zdravím vnímám silně signály svého těla - proto virózy nepřecházím a radši přijdu o výdělek, protože už mám zkušenost s tím, že když se člověk neposlechne, vysadit zdravotně může i na rok. Není to zkrátka dlouhodobě udržitelné. Na tvorbu mi pomáhá smíření se s pauzami, a na emoce příroda, samota a náš pejsek Ferda.

 Proměnila tato kombinace zodpovědnosti, péče a nejistoty nějak Vaši tvorbu? Odráží se ve Vaší hudbě nebo výtvarné práci?

 Určitě, všechny mé projekty vychází z mých hodnot a životních zkušeností, kopírují můj život a pohled na svět.

 Co byste vzkázala lidem, kteří tvoří, ale bojí se přiznat, že se jim nedaří - finančně, lidsky nebo psychicky?

 Nebojte se. Dneska je to o mnoho snazší než dřív. V letech 2014 – 2015, kdy jsem sama prožívala velkou krizi, a psala jsem o tom veřejně, byla doba ještě plná tabu ve spojení s psychikou a zdravím, a proto jsem téma chtěla otevřít. O úzkostech moc lidí nevědělo, a mnozí koukali na lidi s psychosomatickými potížemi skrz prsty. Dnes o problémech mluví hodně lidí, je toho zase až moc, takže není žádná ostuda, přiznat, jak to, kdo máme. Naopak nás to může propojit, lidi si pak míň závidí a dá jim to trochu síly, že nejsou sami na všechny náročné výzvy. 

 Kdybyste mohla pojmenovat jednu konkrétní věc, která by umělcům na volné noze skutečně pomohla, co by to bylo?

 Férové ohodnocení a návratnost vydané energie, přejícnost a vzájemná spolupráce.

 Co Vám v poslední době dává naději, i když okolnosti nejsou jednoduché?

Odpočinek, vnitřní víra a zaměření na hezké každodenní věci, na každý radostný detail žití.