O životě v přírodě bez elektřiny, splněných snech a pobytech ve tmě
Lucie si v životě prošla mnohým. Pracovala jako modelka, hodně cestovala, až se v Řecku seznámila s budoucím mužem a strávila s ním v Athénách čtrnáct let. Když se manželství rozpadlo, rozhodla se vrátit zpět do Česka. Zde pořádala pobyty ve tmě a snila o tom, že jednou bude žít v přírodě. To se jí nakonec splnilo a dnes žije již třetím rokem v maringotce uprostřed Jeseníků, maluje obrazy, organizuje akce a říká, že by s nikým neměnila.
V rozhovoru jsme si povídaly o tom, jak v maringotce tráví bez vody a elektřiny zimní dny, jakým musí čelit výzvám i za co je nejvíc vděčná. Dotkly jsme se i rituálů potní chýše a pobytu ve tmě, které jsou Lucii velmi blízké.
Jaká je tvá poslední zima v maringotce?
Letošní zima je opět ladovsky bílá. Toto klidné období tu zažívám už třetím rokem a opět mám louku pod sněhem a krajina ztichla. Je to pro mě teď o zpomalení, kdy hodně času trávím malbou v ateliéru u teplých kamen. Dopřávám si také odpolední siestu, pozoruji zimní krajinu, netlačím na sebe a nejsem tolik fyzicky aktivní.
Tenhle čas mám moc ráda, protože vše můžu dělat ve svém tempu. Nikam nemusím pospíchat, nemusím sekat louku a můžu si užívat každé polínko, kterým tu přitápím, protože mi připomíná, kolik práce a energie mě příprava dřeva na zimu každoročně stojí.
Letos jsem zkušenější než předchozí roky. Třeba už vím, že v maringotce není potřeba topit si celou noc. Stačí před spaním udržovat oheň kolem 20 stupňů a pak si vlézt do péřových peřin. Člověku se pak spí krásně, i když je uvnitř nad ránem něco kolem nuly.
Slyšela jsem, že se u tebe stala velká změna, máš partnera… Jak jste se seznámili a jak vám to spolu funguje?
Ano, je to můj vysněný muž, kterému se líbí můj způsob života. Potkali jsme se minulý rok na mé jarní potní chýši. Potom odjel na několik měsíců do zahraničí, a když se vrátil, naše cesty se spojily. Bylo to trošku srandovní. Oba jsme stydliví a přátelé nám museli trochu pomoci, abychom si konečně vyznali lásku. Od toho dne se Martin nastěhoval ke mně do maringotky.
Je až neuvěřitelné, jak jsme sladění. Věřím, že tento způsob života pro spoustu lidí není, ale Marťa je tady úplně jako doma, což mi dělá velkou radost. Je to pro mě i úlevné, že se umí postarat o dřevo, oheň, vodu a dělá mužskou práci, na kterou už jsem nestačila.
Byl to takový můj sen, žít tady s mužem, s kterým se budeme hezky doplňovat a teď se to děje. Je opravdu kouzelné, jak jsou dva zamilovaní lidé šťastní i v maringotce a se třemi kočkami. Oba si často říkáme, že to ani není možné, jak se nám to splnilo. Marťa si tu také začíná stavět jurtu, abychom měli větší prostor, což byl jeho sen už dlouho.
Co pro tebe v poslední době byla největší výzva?
Moje největší výzva byla teď před týdnem, kdy Martin odjel na delší dobu na Aljašku. Do té doby jsme spolu tři měsíce trávili každý den 24 hodin v kuse a byl to pro nás krásný a silný čas. Dva dny po jeho odjezdu jsem dostala zimnici a horečku. Vypila jsem zkaženou vodu a udělalo se mi hodně zle. Ty tři měsíce jsem se tu s ním měla jako princezna. A najednou jsem nedokázala ani vstát z postele, udělat si oheň.
Když jsem tady propadala horečce do bezmocného stavu, vše mi bylo úplně jedno. Nad ránem jsem se probudila, tělo mě bolelo a v maringotce byla zima, protože venku hodně mrzlo, ale já věděla, že pod peřinou si udržuji teplo. Napadlo mě, že jestli to přežiju a mám žít dál, tak proč tu vlastně jsem? A přišla odpověď, že mi dává velký smysl věnovat se radostné tvorbě obrazů pro sebe a pro lidi.
Cítím, že ve světě, hodně i u nás v Česku, je velmi zapotřebí tyto myšlenky předávat dál. Je tu spousta lidí, co se mračí, jsou smutní, v úzkosti, nebo řeší v sobě hodně problémů. Ale je jen na nás a na našem rozhodnutí, kdy vystoupíme z těžkých myšlenek, které si v hlavě tvoříme.
Někdy ta změna zabere delší dobu, jindy to jde lépe. A mě baví do prostoru pouštět lásku, humor, radost. Ta horečka mi ukázala, co všechno se dá na samotě u lesa zvládnout.
Jak jsi tedy fungovala, když jsi byla nemocná?
Naštěstí mám zkušenosti z minulých let. Nemocná bývám málokdy, většinou to trvá tři dny, je ale dobré být připravená, když se něco takového přihodí. Mám v maringotce nanošené dřevo na několik dní dopředu, v šuplíku nějaké jídlo, a v nádobě více pitné vody, abych nikam nemusela chodit. Byly to pro mě dost náročné tři dny, kdy jsem tady v horečce jenom spala. Ale co na tom bylo nejkrásnější? Napsala jsem pak třetí den zprávu kamarádce, se kterou jsem se měla sejít za pár dní, že jsem onemocněla, ale naše schůzka platí.
A ona hned napsala, že přijede se svým přítelem a dovezou mi jídlo a vodu a že mě nebudou rušit, vše nechají za dveřmi. V odpoledních hodinách jsem tady měla velký nákup, jako pro královskou rodinu - nádherné barevné tulipány a spoustu dobrot. A tak jsem se těšila, až zase začnu mít chuť k jídlu. Chci říct, jak je hezké, když kolem sebe máme lidi, kteří nám od srdce a nezištně přijedou udělat radost. Cítím obrovský vděk za lidi, co mám kolem sebe.
Přestože jsi zmiňovala, že máš přátele, určitě hodně času trávíš sama a máš čas přemýšlet. Kam teď tvoje myšlenky nejčastěji vedou?
Zajímavá otázka. Asi mi teď nejvíc dává smysl se zaobírat v hlavě tím, co chci tvořit a jak to spojit s naším novým žitím s Marťou. Měla jsem vždycky velký sen mít někde v přírodě ateliér a se svým mužem tvořit, ráda bych zkusila i dřevěné sochy.
Poslední týdny mě taky napadají nápady na nové obrazy, nové techniky, a mám radost, že mě to stále baví. Je to pocit obrovské svobody, když si člověk dovolí žít svůj sen, i když je za tím hodně práce. A je skvělé to žít i se svým milým.
Máš nějaký svůj oblíbený rituál?
Mám ráda brzká rána i večery při soumraku. Jsou to pro mě velmi silné chvíle. Tím, že žiji v přírodě a bez elektřiny, vnímám veškeré přirozené světlo i úplnou tmu a pozoruji, co to dělá s mým tělem.
Při rozbřesku si teď v zimě ráno zatopím. To je pro mě velmi hřejivý pocit, že mohu s jednou sirkou udělat ze zmrzlé maringotky za chvíli příjemně teplý prostor. Nakrmím kočičky, aby byly spokojené a vlezu si ještě na pár minut do postele a dopřávám si ranní meditaci. Ladím se na začínající den a často mi díky tomu, že mám ještě klidnou mysl, chodí zajímavé nápady nebo informace.
Pak si uvařím čagu a přecházím do ateliéru, kde si taky zatopím v druhých kamínkách. Je to můj druhý rituál vděčnosti za teplo. Taky si zapálím svíčku a santalové dřevo a cítím, jak jsem neuvěřitelně vděčná, že tu mohu být. Popíjím si pak v křesle v klidu teplou čagu a jen tak rozjímám, do kterého obrazu se ten den pustím. A jakmile cítím, že mám teplé ruce a v ateliéru je něco nad nulou, začínám tvořit.
Když se večer chystám ulehnout do postele, zapálím si svíčku a pak zalezu pod peřinu. V tu chvíli za mnou většinou přijde můj kocourek Tenten, lehne si mi na hruď, a já si jen koukám do prázdna, na strop maringotky, a přemýšlím, co jsem ten den prožila, co mi udělalo největší radost, za co jsem vděčná, i co jsem mohla udělat lépe. Jsou to moc hezké momenty v tichu. Tyto večery i rána byly však poslední dny obohacené o přítomnost milovaného muže. Usínat a probouzet se v hřejivé otevřené náručí je nepopsatelné.
Za co jsi momentálně vděčná?
Za své zdravé tělo. Za láskyplný vztah, který zažívám s Marťou. Jsem vděčná za svého zdravého, úžasného syna. Že tu se mnou stále žijí mé tři kočky, dávají mi tolik lásky. Za svou zdravou rodinu, co mě na mé cestě podporuje. A za přátele, které mám hluboko v srdci. A taky za to, že mohu žít na Třezalkové Louce a svobodně tvořit.
Mimo jiné u sebe pořádáš potní chýše. O co se přesně jedná a na co je to dobré?
Potní chýše dělám už šestým rokem. Je to pro mě velmi silný očistný rituál, kde se člověk propojí jak sám se sebou, tak s matkou zemí a vesmírem. Tento rituál není pro každého, jelikož v potní chýši může být dost velké teplo a člověk zažívá i nekomfortní pocity. U nás na louce probíhá tři dny.
Rituál potní chýše, stejně tak i pobyt ve tmě, mám velmi ráda. Ale není to pro každého. Člověk už v sobě musí být hodně ukotvený, aby do takto silných rituálů mohl vejít. Když se pak rozhodne, tak od toho momentu rozhodnutí už to s ním pracuje.
Jak přesně tedy potní chýše probíhá?
V potní chýši cítíme všechny smysly, protože tam je úplná tma. Cítíme dotek, kapky potu, teplo, slyšíme a zpíváme písně, cítíme vůní bylin, dotýkáme se půdy, a díky tomu, že nevidíme, vnímáme všechno mnohem intenzivněji.
Po mnoha zkušenostech dělávám tento kruh jen v malém počtu lidí, aby se skupinka mohla hezky sladit. Je pro mě důležité, aby účastníci přijeli o jeden den dřív, abychom se tady na louce hezky seznámili a propojili se. Společně připravujeme na druhý den dřevo, dáváme deky na potní chýši a připravujeme kameny, které se rozpalují v ohni a k večeru se potom dávají do chýše, kde se v uzavřeném kruhu polévají vodou s bylinkami. Je to velká očista těla i duše.
Vzpomeneš si na nějaký příběh člověka, kterému to pomohlo?
Příběhů je za ty roky hodně. Jsem vždycky vděčná, když přijedou na potní chýši nováčci. Ty mám nejradši, protože jsou pokorní a v chýši se na sebe hezky napojí. Teď jsem tady měla na podzim potní chýši, kterou jsem si udělala s kamarádkami v takovém malém kruhu čtyř lidí. Jsem už zvyklá, že se na louce někdy věci dějí úplně jinak, než si naplánuji. Chtěla jsem mít potní chýši v tichu a bez jídla. Ale když jsem se ráno probudila, všimla jsem si, že jedna kamarádka má na obličeji červené fleky. Hned jsem poznala, že se jí spustil proces. Bylo tedy zapotřebí jí ulevit, začít mluvit a ptát se na různé otázky.
Zajímavé bylo, že její téma, které bylo velmi osobní a nikdy o něm nemluvila, se týkalo všech, co v kruhu byli. Oheň, který jsme měli zapalovat v jednu hodinu, jsme zapalovali o čtyři hodiny později. Čas v tu chvíli nebyl důležitý, protože bylo zapotřebí o těch věcech nahlas mluvit a nechat odejít slzy bolesti. Večer už pak potní chýše byla jen o obrovském přijetí, odpuštění, písních, tichu i smíchu...Kamarádce se hodně ulevilo, a nejen jí. Všechna naše zranění jsou způsobena nedostatkem lásky. Láska je největší léčivou a hybnou silou v životě.
Zároveň je dobré vědět, že se procesy čištění můžou dít ještě i po chýši.. Doporučuji tedy dát si po těchto silných dnech klid tak, aby se mohly v klidu procesy, co se v nás otevřely, dočistit.
Zmínila jsi i pobyty ve tmě. Co ti přinesly?
Ve tmě jsem byla celkem třikrát. Poprvé sedm dní a pak dvakrát osm dní. Poznala jsem tam mnohem více sebe a dostala se do větší hloubky. Během prvního pobytu ve tmě jsem byla u kamaráda na včelíně. Krásně se o mě spolu se svou ženou staral. Měla jsem obrovský respekt a řekla si, že buď tam vydržím jeden den, nebo týden, že je to jedno. Netlačila jsem na sebe. Jen co jsem ale sfoukla svíčku a kolem mě se rozprostřela tma, hned jsem se cítila doma. Bylo to velmi silné. Prožila jsem si i situace, které mi nebyly v minulosti příjemné a najednou jsem začala chápat, proč se mi děly, a co se z toho mám naučit. Bylo mi ukázáno, že mám být k sobě mnohem laskavější, a ne tak tvrdá. Že v té jemnosti sama k sobě se otevírá jemné cítění a příjemné pocity. Začala jsem vnímat, jak je důležité mluvit o svých pocitech a být autentická, i když ne každý tomu bude rozumět. Mluvit o svých snech a jít si za nimi.
Od prvního pobytu ve tmě jsem začala žít jinak. Rozpoznala jsem totiž, kudy se chci na své cestě vydat. Pokaždé mě tma učila obrovské sebelásce, ukazovala, ať se nesnažím být dokonalá, přijmout i své nedostatky a naopak být za ně vděčná, že mi jen ukazují cestu. Milovat se přesně taková, jaká jsem. Když to člověk dokáže, otevírá se mu srdce a čiší z něho velmi hezká energie, na kterou především reagují zvířata a malé děti.
Doporučila bys pobyty ve tmě každému? Nebo jak člověk pozná, že je to pro něj?
Pobyty ve tmě nejsou pro každého. Je to stejné jako s potní chýší. Většinou člověk sám ví, jestli ho to pouští, nebo to není jeho cesta, nebo třeba ještě není připraven. Je to pro toho, kdo dokáže být sám se sebou a je připraven na výzvy, které možná přijdou a nemusí být vždy lehké a příjemné.
Pokud má být tma vaší průvodkyní, najde si vás. Někdy potřebuje jen dozrát správný čas. A jakmile budete připraveni, poznáte to. Není to pro lidi, kteří se léčí s nějakým psychiatrickým onemocněním, nebo mají vážnější zdravotní problém, třeba se srdcem.
Sama jsi pobyty ve tmě vedla. Jací lidé k tobě nejčastěji chodili a v čem jim tma pomohla?
Když jsem sama vedla pobyty ve tmě, přála jsem si, aby za mnou chodili jen takoví lidé, kterým mohu pomoci. Dostávaly se ke mně i (většinou) ženy, které měly onkologické nemoci, a tak potřebovaly mnohem větší péči a lásku. Byla to velká zodpovědnost, opečovavat člověka s takovými ranami na duši. Bylo úžasné, že našly sílu a dovolily si na chvilku vejít do sebe. Potřebovaly si hodně odpočinout, vyspat se. Přijmout situaci tak, jak se právě děje. A tma jim pak začala ukazovat, co mají změnit, aby se uzdravily.
Někdy také přišli muži z korporátu – unavení a bez energie.. a chtěli se prostě jenom týden vyspat a odpočinout si. Pak přicházeli většinou ženy ve středním věku, kterým odešly děti z domu a ony najednou nevěděly, kudy dál. Dostávaly často odpovědi, kam mají dávat svou pozornost a kde najít sebelásku, kterou často neuměly vnímat.
Co v nejbližších měsících u sebe v horách chystáš? Jaké akce?
Na jaře bych chtěla udělat potní chýši, která nás po zimě hezky pročistí. Taky bych se chtěla věnovat malování obrazů a kurzům malování, které probíhají tady na louce. Jsem ráda, že za mnou na ně začaly jezdit i maminky s dětmi. Nabízím také čtyřdenní kurz osobního rozvoje, kde jdeme hodně do hloubky a člověk má pak spoustu práce na doma. Neříkám, že je to vždy úplně jednoduché, ale věřím, že život je o výzvách a odvaze.
Budu taky pořádat jednou za čas i víkendové meditační setkávání. Ty probíhají většinou v tichosti v přírody a často během nich zažíváme nečekané aha momenty a pak sdílíme u ohně v týpí své příběhy. Sdílení je v dnešní době velmi důležité. A když u toho sedíte u ohně pod hvězdami, se stejně naladěnými lidmi, smějete se, předávat si nové informace a učíte se novým věcem, tak mi přijde, že je na tom světě opravdu krásně.
Kontakty na Lucii:
