„Když se mi rozpadl svět pod rukama, pochopila jsem, že potřebuju nový začátek.“ Petra Malíková o vyhoření, uzdravování a cestě k sobě

Vyhoření Petry Malíkové nepřišlo náhle. Nejprve jí bralo radost, potom energii, až nakonec zcela zastavilo tempo, které považovala za běžné. Musela svůj život od základů překopat a pomalu se vrátit sobě samé. Petra dnes svůj příběh sdílí proto, aby ukázala, že někdy je pád jedinou cestou k hlubšímu porozumění  ke vztahu k sobě i k ostatním.

Dozvíte se, jaké signály nepodceňovat, co jí pomohlo přežít nejtěžší období, jaké konkrétní zklidňující rituály jí pomohly a proč se začala věnovat tzv. kruhové komunikaci.

Petra svůj příběh sdílí s jediným záměrem - aby lidem v podobné situaci nabídla bezpečný prostor pro sdílení a ukázala jim, že v tom nejsou sami.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že vaše únava už není jen běžné vyčerpání, ale začátek vyhoření? 

V období, kdy se u mě únava - ta dlouhodobá - začala projevovat, jsem už několik let pracovala v zaměstnání, které mě tou dobou přestávalo bavit. Zároveň jsem se ve volném čase pustila také do podnikání. Kámen úrazu nastal v tempu, které jsem si stanovila, aniž by mi došlo, že tenhle styl života není dlouhodobě udržitelný. Jela jsem na dvě směny. Jednu jsem měla v zaměstnání, a tu druhou doma  - v rámci podnikání. Vůbec jsem neodpočívala, a to ani o víkendu. Během několika měsíců dostavila únava.

 Ale že se něco děje, jsem si poprvé uvědomila až více než rok od chvíle, kdy jsem únavu začala pociťovat poprvé. Tam už se objevil moment provázený dalšími příznaky. Tehdy mi došlo, že to zřejmě nebude jen obyčejná únava. Do té doby jsem ji přehlížela, protože jsem žila v přesvědčení, že to musím zvládnout.  A to i přes to, že jsem každé ráno vstávala unavená a byl pro mě problém vylézt z postele. Neměla jsem energii na na žádnou větší aktivitu. Snažila jsem se to omlouvat typickými frázemi, že je to jen období, asi už stárnu nebo jsem líná. 

 Můj mozek to bral jako logické vysvětlení, a tak jsem pokračovala dál v tempu, které mě pomalu ničilo. Uběhly další měsíce a mě se k únavě začala přidávat nechuť k práci. Činnosti, které mě bavily, mě najednou bavit přestaly a začala mi dost kolísat nálada. Každá maličkost mě dokázala rozhodit, naštvat. K tomu se začaly přidávat další fyzické příznaky a jak čas plynul, objevovalo se toho čím dál tím víc.

 To mě přimělo, abych si k tomu začala dohledávat informace a otevřela toto téma i na jedné ze svých individuálních terapií, které jsem v tu dobu už pravidelně navštěvovala. Až tam jsem si poprvé byla schopná nahlas přiznat, že je to vyhoření. 

 Jaké signály vám tělo nebo psychika posílaly? Dokážete je dnes už bezpečně rozpoznat?

 Kromě únavy, kterou to celé začalo a už zmíněných příznaků, se mi vrátily úzkosti. Často mě bolela hlava, brněly mi ruce a nohy. Cítila jsem bolesti na různých místech po těle. Nic mě netěšilo a přestala jsem vidět v čemkoliv smysl. Ztratila jsem motivaci cokoliv dělat. Pamatuju si dva momenty - jedním z nich je, že i základní úklid doma pro mě začal být problémem. Seděla jsem na gauči a věděla, že bych měla uklidit, ale v hlavě mi vyskakovala myšlenka: Jaký to má smysl? Druhý moment nastal v práci, kdy jsem hodiny jen  zírala do zdi a chtělo se mi brečet. V těch podivných stavech  jsem byla už tak zacyklená, že jsem pokračovala dál. Vyvrcholilo to bolestmi na prsou a tlaky na vaječnících. 

 Troufám si říct, že dnes už potom, co mám za sebou, dokážu poznat signály, které mi tělo dává a poslouchat je. Když cítím únavu, odpočívám. Když mám plán a necítím se dobře, tak ho zruším. Dávám si pozor na to, abych nejenom pracovala, ale také odpočívala.  

Tělo totiž nikdy nelže a říká nám, že se něco děje dřív než si to sami uvědomíme. Našim problémem je, že ho neposloucháme. Jdeme za hranice svých sil, zapomínáme odpočívat a to si dříve nebo později vybere svou daň. Klíčem je najít ten správný balanc mezi prací a odpočinkem, a poslouchat signály, které naše tělo vysílá. 

 Byl nějaký konkrétní moment, který pro vás představoval bod zlomu - situace, kdy vám došlo, že musíte něco změnit?

 Ano. Byl to moment, kdy jsem pracovala na home office. Postavila jsem se ze židle a najednou mým tělem projela obrovská bolest. Taková bolest, kterou jsem nikdy předtím nezažila. Měla jsem černo před očima a začala omdlévat. Tělo mě doslova začalo vypínat, protože přesně to se stane, když ho neposloucháte. Nejdříve vysílá slabé signály, které postupně sílí a pokud se včas nezastavíte sami, zastaví vás tělo. 

 Když jsem se z té bolesti trochu vzpamatovala, pocítila jsem velký strach. Z toho, co se se mnou děje a jak daleko jsem to nechala zajít. Byl to pro mě obrovský červený vykřičník. To byla chvíle, kdy jsem se rozhodla, že svůj život musím od základu překopat, protože jinak to nedopadne dobře. V práci jsem si zařídila dovolenou a následně nastoupila na nemocenskou. Podnikání jsem uzavřela a konečně začala odpočívat. I když to nebylo tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Mé tělo bylo dlouhou dobu ve stresu a fungovalo v režimu boj nebo útěk, takže první měsíce i když jsem se snažila odpočívat, tělo bylo pořád nastartované.

 Jak reagovalo vaše okolí, když jste začala mluvit o tom, že je toho na vás moc?

 Mé okolí se mě snažilo pochopit a za to jsem moc vděčná. Když jsem poprvé začala mluvit o tom, že je toho na mě moc, cítila jsem z jejich strany velkou podporu. V mých rozhodnutích vzít si nemocenskou a posléze odejít z práce stáli při mně, protože dlouhodobě viděli, že nejsem v pořádku. Samozřejmě tu změnu zaregistrovali i mí nadřízení v práci, se kterými jsem pak také i celou situaci řešila a chtěla jsem být upřímná v tom, co se se mnou děje. Vyšli mi vstříc a snažili se mi pomoci. Všichni měli obavy a myslím si, že se jim dost ulevilo ve chvíli, kdy jsem své stavy začala řešit.  

 Teď zpětně si uvědomuji, že pro moje blízké nebylo jednoduché sledovat mě v období, kdy jsem už dávno nebyla sama sebou. Vyhoření člověku postupně bere radost, energii a chuť do života. A mé okolí to vidělo daleko dřív než já.

 Co pro vás bylo v procesu zotavování nejtěžší a co vám naopak pomohlo víc, než jste čekala?

 Nejtěžší pro mě bylo zpracovat si v sobě pocit, že jsem to nezvládla a přijmout tu situaci. A taky rozhodnutí dát výpověď v práci, ve které jsem vyhořela. Paradoxně právě to rozhodnutí dát výpověď v práci, která pro mě do té doby byla jistotou a nechat věci jen tak plynout s vědomím, že pro sebe v tu chvíli dělám to nejlepší, co můžu, mi pomohlo nejvíc. A ruku v ruce s tím také ukončení podnikání. Rozhodla jsem se za tím vším udělat tlustou čáru a soustředit se jen na sebe a na to, abych se z toho dostala a našla cestu zpátky k sobě. To pro mě byla priorita číslo jedna.  

 Jak se proměnil váš každodenní život - rutiny, hranice, způsob, jakým dnes pracujete sama se sebou?

Proměnil se hodně. Snažím se žít vědoměji a vnímat sama sebe - v čem se cítím dobře a v čem už naopak ne a podle toho si i stanovit hranice. Stanovení hranic je pro mě velkým tématem, protože byly doby, kdy jsem nedokázala říci ne jen proto, abych někoho nezklamala nebo neranila.

 Mám tři nástroje, se kterými pravidelně pracuji. Meditace, práce s dechem a psaní deníku. Jsou to takové tři moje kotvy, díky kterým se dokážu uzemnit, napojit se sama na sebe, být tady a teď. Když potřebuju ztišit svět kolem sebe, medituji. Je to takový můj malý večerní rituál. Pokud mi něco pomáhá jen tak být sama se sebou a uvolnit se, jsou to právě meditace. Pokud cítím napětí nebo se dostávám do většího stresu a potřebuju uklidnit své tělo, pracuji s dechem. A když si potřebuju utřídit myšlenky nebo mám chaos v hlavě, vše si zapíšu do deníku. 

 Z těch tří nástrojů, které používám, je psaní deníku mým nejoblíbenějším. Zapisuju si své pocity, myšlenky, nápady, pokládám si otázky, které v sobě řeším. 

 Mám pocit, že psaní deníku je v dnešní době trošku podceňovaná věc a přitom je to nástroj, který má v rámci osobního rozvoje obrovskou sílu. Odpovědi, které hledáme totiž máme v sobě. Stačí si začít pokládat otázky a dříve nebo později na ně dostaneme odpověď.

 Ne nadarmo se říká, že papír snese všechno. Není nic jednoduššího než to všechno z hlavy dostat na papír. Díky psaní jsem si uvědomila spoustu věcí. 

Rozhodla jste se svůj příběh sdílet veřejně. Co bylo impulsem, že jste o vyhoření začala mluvit nahlas?

 Když jsem si prošla vyhořením, uvědomila jsem si, jak moc osamělý může tenhle stav být. I přestože jsem měla podporu rodiny, cítila jsem, že nerozumí tomu, o čem mluvím, protože to nezažili. Chybělo mi pochopení od někoho, kdo prožíval to, co já. Od někoho, kdo by mi řekl: Vím, co prožíváš. Člověk může mít pocit, že je jediný, komu se to děje. Může mít pocit, že selhal. Chci, aby ti, kteří jsou v jakékoliv fázi vyhoření, věděli, že v tom nejsou sami. Že vyhoření není slabost. Je v pořádku požádat o pomoc, a především - cesta zpět z té prázdnoty existuje. Proto jsem se rozhodla sdílet svůj příběh veřejně se všemi detaily toho, co se mi dělo, jak to probíhalo a co jsem cítila. 

 Mým přáním je nabídnout podporu a pomoc těm, kteří si vyhořením prochází a zároveň, aby se z toho stalo téma, o kterém se můžeme bavit s pochopením, citlivostí a beze studu.

 Žijeme v době, která je zaměřená na výkon. V práci máme podávat maximální výsledky a doma nás čeká druhá "směna," kterou také musíme zvládnout. Do toho se přidávají naše vlastní vnitřní tlaky - často máme pocit, že ostatní stíhají víc, a tak to musíme taky zvládnout. Zároveň čelíme tlakům zvenčí, které nám mohou dávat různými způsoby najevo, že bychom měli přidat, být produktivnější, rychlejší, silnější. A my se tím odpojujeme sami od sebe. Tak vzniká začarovaný kruh, ze kterého může být těžké se vymanit. 

Proto si myslím, že je důležité tohle téma otevírat. Mluvit o vyhoření otevřeně a včas. Ne až ve chvíli, kdy nás srazí na kolena. Nebezpečí vyhoření totiž spočívá v tom, že nepřichází náhle, ale plíží se pomalu a začíná nenápadně. První signály jsou právě ty, které se nejčastěji přehlíží nebo bagatelizují. Jenže právě v té fázi je největší šance něco změnit. 

 Jste ve výcviku facilitátora kruhové komunikace. Co vás k této metodě přitáhlo?

 K výcviku facilitátora kruhové komunikace mě přitáhlo několik věcí. Poté, co ustoupily příznaky vyhoření a já se cítila lépe, začala jsem přemýšlet nad tím, co chci v životě skutečně dělat. Čemu se chci věnovat. Jakým směrem se chci vydat. Co mě baví a naplňuje. V určité fázi jsem cítila silnou potřebu obklopit se lidmi, kteří mají podobné směřování jako já - lidmi, kteří se věnují osobnímu rozvoji, pracují sami se sebou a chtějí svou cestu předávat dál. Toužila jsem patřit do komunity, kde se dá sdílet, učit a růst.

 Zároveň jsem hledala způsob, jak se posunout nejen na své vlastní cestě, ale také v tom, jakým způsobem jednou mohu být podporou pro ostatní. Kruhová komunikace mi dává velký smysl, protože je založená na respektu, bezpečném prostoru a opravdovosti.

 Je to metoda, která může mít terapeutické účinky, protože umožňuje lidem zpomalit, být viděni, slyšeni a sdílet beze strachu z hodnocení. A já cítila, že přesně tímhle směrem chci jít. Že tohle je cesta, která je v souladu s tím, kým jsem a co chci předávat ostatním. 

 V čem může kruhová komunikace pomoci lidem, kteří si sami prošli krizí nebo vyhořením?

 V první řadě nabízí něco, co je v těchto obdobích z mého pohledu naprosto zásadní - pocit bezpečí a přijetí. Místo, kde je možné mluvit o tom, co se v nás děje, bez tlaku a strachu z hodnocení. 

 Kruh zpomaluje. Umožňuje člověku nadechnout se, zastavit a vůbec poprvé opravdu vyslovit to, co často dlouho dusil v sobě. Uvědomí si, že na to není sám. Když totiž slyšíme příběhy ostatních, často v nich najdeme kousek sebe. Vidíme, že každý má své strachy, zranění, sny i touhy. Že nikdo není dokonalý a ani takový být nemusí. Že to, co prožil nebo zrovna prožívá není selhání, ale zkušenost, kterou sdílí mnoho lidí. A to s sebou může přinést i jistou formu úlevy. 

 Pro někoho může být kruh místem, kde si dovolí pojmenovat věci, na které dosud nenašel odvahu. Pro jiného může být léčivé jen to, že je konečně vyslyšen.

 Kruhová komunikace také pomáhá znovu obnovit kontakt se sebou. Díky zpomalenému tempu, vědomému naslouchání a prostoru pro autentické sdílení se lidé často dostanou k uvědoměním, která v běžném životě můžou přehlížet. A ta uvědomění jsou někdy malým krokem, jindy velkým skokem na jejich cestě zpět k sobě.

 Kdybyste mohla poslat jednu myšlenku lidem, kteří cítí, že se blíží ke svým limitům, co by to bylo?

 Aby se nebáli říci si o pomoc. Není to slabost, je v tom naopak obrovská síla. V momentě, kdy už cítíme, že dál nemůžeme je nejodvážnější právě to, že si dovolíme být upřímní sami k sobě. Že si přiznáme, že to nezvládáme a potřebujeme pomoc. 

 Mnoho z nás má pod kůží zarytý vzorec, že musíme všechno vydržet, tlačit na sebe, jít za hranice svých možností a doufat, že to nějak přejde. Jenže tím často jen prodlužujeme to utrpení a prohlubujeme propast, která se pod námi tvoří. A to, že sami sobě dovolíme říci si o pomoc je první krok na cestě k uzdravení.