Když se mi rozpadl svět pod rukama, pochopila jsem, že potřebuju nový začátek. Petra Malíková o vyhoření, uzdravování a cestě k sobě

Vyhoření Petry Malíkové nepřišlo náhle. Nejprve jí bralo radost, potom energii, až nakonec zcela zastavilo tempo, které považovala za běžné. Musela svůj život od základů překopat a pomalu se vrátit sobě samé. Dnes svůj příběh sdílí proto, aby ukázala, že někdy je pád jedinou cestou k hlubšímu porozumění sobě samému i ostatním. Také che lidem v podobné situaci nabídnout bezpečný prostor pro sdílení a vědomí, že v tom nejsou sami. 

V rozhovoru se dozvíte, jaké signály nepodceňovat, co Petře pomohlo přežít nejtěžší období a proč se začala věnovat tzv. kruhové komunikaci.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že vaše únava už není jen běžné vyčerpání, ale začátek vyhoření? 

V období, kdy se u mě únava - ta dlouhodobá - začala projevovat, jsem už několik let pracovala v zaměstnání, které mě moc nebavilo. Zároveň jsem se ve volném čase pustila i do podnikání. Kámen úrazu nastal v tempu, které jsem si stanovila, aniž bych vzala v potaz, že tenhle styl života není dlouhodobě udržitelný. Jela jsem na dvě směny. Jednu jsem měla v zaměstnání, a tu druhou doma, v rámci podnikání. Vůbec jsem neodpočívala, a to ani o víkendu. 

Během několika měsíců se dostavila únava. Každé ráno jsem problém vylézt z postele a každá větší aktivita pro mě byla problém. Snažila jsem se to omlouvat typickými frázemi, že je to jen období, že už asi stárnu, nebo že jsem líná. 

Za pár měsíců se k únavě začala přidávat i velká nechuť do života. Činnosti, které mě do té doby bavily, mi přestaly dávat smysl a hodně mi kolísala nálada. Každá maličkost mě dokázala rozhodit, naštvat. K tomu se začaly přidávat i fyzické příznaky a časem se to jenom nabalovalo. Nakonec jsem tohle téma otevřela na jedné terapii, kde jsem si poprvé nahlas dokázala přiznat, že je to vyhoření. 

Kromě únavy jste zmiňovala i další příznaky. O co konkrétně šlo? 

Často mě bolela hlava, brněly mi ruce a nohy. Cítila jsem bolesti na různých místech po těle. Také se mi vrátily úzkosti. Nic mě netěšilo a přestala jsem vidět v čemkoliv smysl. 

Pamatuju si, že i základní úklid doma pro mě začal být problémem. Seděla jsem doma na gauči a v hlavě mi vyskakovala myšlenka: Jaký to má smysl? V práci jsem pak hodiny jen zírala do zdi a chtělo se mi brečet. V těch podivných stavech jsem byla už tak zacyklená, že jsem pokračovala dál. Vyvrcholilo to bolestmi na prsou a tlaky na vaječnících. 

Kdy konkrétně nastal bod zlomu, neboli vaše rozhodnutí něco změnit?

Byl to moment, kdy jsem pracovala na home office. Postavila jsem se ze židle a najednou mým tělem projela obrovská bolest. Taková bolest, kterou jsem nikdy předtím nezažila. Udělalo se mi černo před očima a bylo mi na omdlení. Tělo mě doslova začalo vypínat. 

Když jsem se z té bolesti trochu vzpamatovala, pocítila jsem velký strach. Z toho, co se se mnou děje a jak daleko jsem to nechala zajít. Byl to pro mě obrovský červený vykřičník. To byla chvíle, kdy jsem se rozhodla, že svůj život musím od základu překopat, protože jinak to nedopadne dobře. V práci jsem si zařídila dovolenou a následně nastoupila na nemocenskou. Podnikání jsem uzavřela a konečně začala odpočívat. I když to nebylo tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Mé tělo bylo dlouhou dobu ve stresu a fungovalo v režimu boj nebo útěk, takže první měsíce, i když jsem se snažila odpočívat, bylo tělo pořád nastartované.

Takže tělo vás jasně upozorňovalo, že něco není v pořádku…

Ano, tělo nikdy nelže a říká nám, že se něco děje dřív, než si to sami uvědomíme. Našim problémem je, že ho neposloucháme. Jdeme za hranice svých sil, zapomínáme odpočívat, a to si dříve nebo později vybere svou daň. Klíčem je najít ten správný balanc mezi prací a odpočinkem, a poslouchat signály, které naše tělo vysílá. 

Když si začneme stěžovat, že je toho na nás moc, často se setkáme s nepochopením okolí. Jak jste to měla vy?

 Mé okolí se mě naštěstí snažilo pochopit a za to jsem moc vděčná. Oni sami dlouhodobě viděli, že nejsem v pořádku. Samozřejmě tu změnu zaregistrovali i mí nadřízení v práci, se kterými jsem pak také i celou situaci řešila a chtěla jsem být upřímná v tom, co se se mnou děje. Vyšli mi vstříc a snažili se mi pomoci. Všichni měli obavy a myslím si, že se jim dost ulevilo ve chvíli, kdy jsem své stavy začala řešit.  

Teď zpětně si uvědomuji, že pro moje blízké nebylo jednoduché sledovat mě v období, kdy jsem už dávno nebyla sama sebou. Vyhoření člověku postupně bere radost, energii a chuť do života. A mé okolí to vidělo daleko dřív než já.

Co pro vás bylo v procesu zotavování nejtěžší?

Nejtěžší pro mě bylo zpracovat si v sobě pocit, že jsem to nezvládla a přijmout tu situaci. A taky rozhodnutí dát výpověď v práci, kvůli které jsem vyhořela. Paradoxně právě to rozhodnutí dát výpověď v práci, která pro mě do té doby byla jistotou a nechat věci jen tak plynout s vědomím, že pro sebe v tu chvíli dělám to nejlepší, co můžu, mi pomohlo nejvíc. A ruku v ruce s tím také ukončení podnikání. Udělala jsem za vším tlustou čáru a soustředila se jen na sebe a na to, abych se z toho dostala a našla cestu zpátky k sobě. To pro mě byla priorita číslo jedna.  

Jak se od té doby proměnil váš každodenní život?

Hodně. Snažím se žít vědoměji a vnímat sama sebe - v čem se cítím dobře a v čem už naopak ne a podle toho si i stanovit hranice. Stanovení hranic je pro mě velkým tématem, protože byly doby, kdy jsem nedokázala říci ne jen proto, abych někoho nezklamala nebo neranila.

Mám tři nástroje, se kterými pravidelně pracuji. Meditace, práce s dechem a psaní deníku. Jsou to takové tři moje kotvy, díky kterým se dokážu uzemnit, napojit se sama na sebe, být tady a teď. Psaní do deníku mám nejraději. Zapisuju si své pocity, myšlenky, nápady, pokládám si otázky, které v sobě řeším. 

Mimochodem, mám pocit, že psaní deníku je v dnešní době trošku podceňovaný nástroj. Přitom má obrovskou sílu. Odpovědi, které hledáme, totiž máme v sobě. Stačí si začít pokládat otázky a dříve nebo později na ně dostaneme odpověď.Já sama jsem si díky psaní uvědomila spoustu věcí.

Rozhodla jste se svůj příběh sdílet veřejně. Co bylo impulsem, že jste o vyhoření začala mluvit nahlas?

Když jsem si procházela vyhořením, uvědomila jsem si, jak moc osamělý může tenhle stav být. I přestože jsem měla podporu rodiny, cítila jsem, že nerozumí tomu, o čem mluvím, protože to nezažili. Chybělo mi pochopení od někoho, kdo prožíval to, co já. Od někoho, kdo by mi řekl: Vím, co prožíváš. Člověk může mít pocit, že je jediný, komu se to děje. Může mít pocit, že selhal. A já chci, aby ti, kteří jsou v jakékoliv fázi vyhoření, věděli, že v tom nejsou sami. Že vyhoření není slabost. Je v pořádku požádat o pomoc, a především - cesta zpět z té prázdnoty existuje. Proto jsem se rozhodla sdílet svůj příběh veřejně se všemi detaily toho, co se mi dělo, jak to probíhalo a co jsem cítila. 

Mým přáním je nabídnout podporu a pomoc těm, kteří si vyhořením prochází a zároveň chci, aby se z toho stalo téma, o kterém se můžeme bavit s pochopením, citlivostí a beze studu.

V čem je podle vás vyhoření nejvíc zákeřné?

Žijeme v době, která je zaměřená na výkon. V práci máme podávat maximální výsledky a doma nás čeká druhá "směna," kterou také musíme zvládnout. Do toho se přidávají naše vlastní vnitřní tlaky - často máme pocit, že ostatní stíhají víc, a tak to musíme taky zvládnout. Zároveň čelíme tlakům zvenčí ve smslu, že bychom měli přidat, být produktivnější, rychlejší, silnější. A my se tím odpojujeme sami od sebe. Tak vzniká začarovaný kruh, ze kterého může být těžké se vymanit. 

Proto si myslím, že je důležité tohle téma otevírat. Mluvit o vyhoření otevřeně a včas. Ne až ve chvíli, kdy nás srazí na kolena. Nebezpečí vyhoření totiž spočívá v tom, že nepřichází náhle, ale plíží se pomalu a začíná nenápadně. První signály jsou právě ty, které se nejčastěji přehlíží nebo bagatelizují. Jenže právě v té fázi je největší šance něco změnit. 

Jste ve výcviku facilitátora kruhové komunikace. Co vás k této metodě přitáhlo?

Poté, co ustoupily příznaky vyhoření a já se cítila lépe, začala jsem přemýšlet nad tím, co chci v životě skutečně dělat. A tehdy jsem ucítila silnou potřebu obklopit se lidmi, kteří mají podobné směřování jako já - lidmi, kteří se věnují osobnímu rozvoji, pracují sami se sebou a chtějí svou cestu předávat dál. Toužila jsem patřit do komunity, kde se dá sdílet, učit a růst a zároveň jsem i já sama chtěla být podporou pro ostatní. 

Právě proto mě kruhová komunikace oslovila. Je to metoda, která může mít terapeutické účinky, protože umožňuje lidem zpomalit a sdílet beze strachu z hodnocení. Vše je založeno na respektu, bezpečném prostoru a opravdovosti, což mi dává velký smysl. 

V čem může tato metoda pomoci lidem, kteří si sami prošli krizí nebo vyhořením?

V první řadě nabízí něco, co je v těchto obdobích z mého pohledu naprosto zásadní - pocit bezpečí a přijetí. Místo, kde je možné mluvit o tom, co se v nás děje, bez tlaku a strachu z hodnocení. 

Kruh zpomaluje. Umožňuje člověku nadechnout se, zastavit a vůbec poprvé opravdu vyslovit to, co často dlouho dusil v sobě. Uvědomí si, že na to není sám. Když totiž slyšíme příběhy ostatních, často v nich najdeme kousek sebe. Vidíme, že každý má své strachy, zranění, sny i touhy. Že nikdo není dokonalý a ani takový být nemusí. Že to, co prožil, nebo zrovna prožívá, není selhání, ale zkušenost, kterou sdílí mnoho lidí. A to s sebou může přinést i jistou formu úlevy. 

Kruhová komunikace také pomáhá znovu obnovit kontakt se sebou. Díky zpomalenému tempu, vědomému naslouchání a prostoru pro autentické sdílení se lidé často dostanou k uvědoměním, která v běžném životě můžou přehlížet. A ta uvědomění jsou někdy malým krokem, jindy velkým skokem na cestě zpět k sobě.

Kdybyste mohla něco vzkázat lidem, kteří cítí, že se blíží ke svým limitům, co by to bylo?

Aby se nebáli říct si o pomoc. Není to slabost, je v tom naopak obrovská síla. V momentě, kdy už cítíme, že dál nemůžeme, je nejodvážnější právě to, že si dovolíme být upřímní sami k sobě. Že si přiznáme, že to nezvládáme a potřebujeme pomoc. 

Mnoho z nás má pod kůží zarytý vzorec, že musíme všechno vydržet, tlačit na sebe, jít za hranice svých možností a doufat, že to nějak přejde. Jenže tím často jen prodlužujeme utrpení a prohlubujeme propast, která se pod námi tvoří. A to, že sami sobě dovolíme říci si o pomoc je první krok na cestě k uzdravení.