Jasmína Houdek: Reaguj tak, abys večer nebrečela do polštáře

Rozhovor o zdravém sebevědomí, asertivitě i stresové reakci, která je nejméně známá, ale často nejvíc nebezpečná

Jasmína Houdek zažila v dětství traumatizující zkušenost, která ji motivovala k tomu, aby dnes učila ženy sebeobranu, a to nejen fyzickou, ale i psychickou. Právě ta je totiž v mnoha případech zcela zásadní. A patří do ní hlavně zdravé sebevědomí.

„Sebevědomí je podle mě umět bez takovýho toho českýho „přizdisráčství“ uznat svoje úspěchy a ocenit se i za věci, co nevyšly, protože jsem to zkusila. Taky je to znalost toho kdo jsem, co chci, co nechci, a přijmout, že mě nemusí mít každý rád. Je to schopnost říct „ne“, protože pak je moje ano jistější,“ říká Jasmína.

Sebevědomí je možné pěstovat. Kdybys měla jmenovat tři hlavní věci, které ti ho pomohly rozvinout, co by to bylo? Mně nejvíc pomohla Moderní sebeobrana. Díky reálným scénářům jsem si asi tisíckrát zkusila různé nepříjemné, obtěžující a náročné situace, které sice byly náročné, ale v bezpečném prostředí. Navíc jsem feministka, a i to je pro mě zdroj síly. Pomáhá mi to detekovat všechny ty imposter syndromy, nerovnosti a strachy. Za třetí blízcí lidi: kámošky a manžel. Tyhle lidi mi dávají zpětnou vazbu a umí mě popostrčit, když se cítím nemožně nebo slabě a zatleskat mi, když jsem královna. Myslím, že hodně žen má problém, že by chtěly působit sebevědomě, ale jejich přirozené reakce na stres jako je boj, útěk nebo zamrznutí jsou tak silné, že je prostě převálcují… To znám moc dobře. Žádná seberozvojová kniha ani ten nejvíc empower myšlenkový směr ti nepomohou, když přijde do tvýho života situace, kdy tě někdo ponižuje, manipuluje nebo ti jinak nabourává hranice. Není naše chyba, že zamrzáme nebo se podvolujeme. Za to mohou vždy lidi, kteří s námi nejednají dobře. Ale můžeme se naučit ty reakce ukočírovat. Můžeme se naučit, jak to rozpoznat dřív, než nám to ublíží, nebo než nás to zase zmenší. A to je obrovsky osvobozující. Zůstaňme chvíli u těch stresových reakcí. Jak se v našem životě konkrétně projevují?

Představme si situaci, kdy na nás začne šéf v práci kvůli něčemu nespravedlivě řvát. Reakce boj nevypadá tak, že mu dáš facku, ale třeba tak, že na něj zvedneš hlas, začneš se hádat a jdeš do konfrontace. Začneš argumentovat ostře, přerušíš ho, někdy to může sklouznout i do křiku. Útěk je, že se zvedneš, odejdeš z místnosti, jdeš to vydýchat na vzduch nebo do kuchyňky. Zamrznutí může vypadat tak, že ti ztuhne tělo, v hlavě máš prázdno, nemůžeš se pohnout ani mluvit a až potom doma ti dojde, co jsi vlastně chtěla nebo měla říct. Tohle všechno jsou automatické reakce těla na situaci, kterou si mozek vyhodnotí jako ohrožení – není to náš charakter a není to ostuda, když se nám to stane.

Mluvíš i o čtvrté reakci, podvolení, kterou většina lidí nezná. O co se jedná a jak člověk reaguje v takovém případě?

Podvolení, anglicky fawn, je stresová reakce, kdy se člověk snaží hrozbu uklidnit tím, že je milý, vstřícný, souhlasí, omlouvá se, přebírá na sebe vinu, chce to honem rychle vyřešit ke spokojenosti všech. Zvenku to vypadá jako „people pleasure“, slušnost a klid, uvnitř ale lidi mají spíš paniku a bolest. V praxi to může vypadat takto: jasně, máte pravdu, omlouvám se, já to napravím, a ještě se usměješ a navrhneš společný kafe.

Jaký je rozdíl mezi podvolením a třeba nějakou dávkou diplomacie, kdy zkrátka jen nechci dál rozdmýchávat konflikt?

Diplomacie je vědomá volba. Podvolení je automatická reakce, kterou si nevybíráme. Diplomacie vypadá tak, že nezrazuješ sama sebe, a když večer usínáš, to, jak jsi zareagovala, si nevyčítáš. Neponižuješ se, nelžeš sama sobě, nebereš na sebe vinu. Podvolení je mechanismus přežití. Diplomacie je: volím si, jak budu mluvit. Podvolení je: jsem hodná holka, která automaticky drží hubu a krok, protože se tím chrání. A večer kvůli tomu pláču.

Jaký typ žen má k takové reakci nejčastěji sklony?

Nepopíšu typ žen, spíš popíšu typ prostředí. Podvolení častěji vidíš u lidí, kteří dlouho žili ve zneužívajících a násilných vztazích, v tlaku, kritice, manipulaci, kde se konflikt nevyplácel. A společensky to častěji dopadá na nás ženy, protože holky jsou od dětství vedené k tomu, aby byly příjemné, milé, nic nekomplikovaly, nerušily, udržovaly vztahy. To ale není náš biologický osud, to je socializace. Když ti celý život říkají, hlavně buď milá a nedělej problémy, tak se pak v dospělosti proti tomu manipulátorovi nebo agresorovi neozveš.

Je možné říct, která z těch stresových reakcí je je nejméně škodlivá?

Ve skutečnosti žádná. Stresová reakce je evoluční mechanismus, který nám pomáhal přežít v divoké přírodě. Když jsi potkala velkou šelmu a zamrzla jsi, měla jsi velkou šanci, že si tě nevšimne a ty přežiješ, a tak dále. Řvoucí šéf tě neohrožuje na životě, ale biologicky podmíněná reakce na takovou situaci je pořád stejná. Problém je v tom, že dnes ti nijak nepomůže, ale dokonce ti naopak uškodí. Nejzdravější proto je naučit se mít své stresové reakce pod kontrolou a jednat vědomě. Zdravé je mít repertoár. Umět odejít, umět se ozvat, umět to zpracovat, umět si říct o podporu. To je mise Moderní sebeobrany: ne aby ženy byly hodné, ale aby měly volbu.

Nebezpečné je, když nějakou stresovou reakci neustále opakuješ, a to ti narušuje osobní hranice. Pro spoustu lidí je to právě podvolení, protože zvenku vypadá neškodně a společensky je odměňované. Jenže uvnitř se hromadí vztek, stud, vyčerpání, pocit že jsem blbá, slabá a k ničemu. Tělo dlouhodobě žije v napětí.

Zároveň asi hodně záleží na situaci, že? Protože když mě třeba na ulici pronásleduje nějaký muž, tam asi na místě není snaha o nějakou asertivitu...

Určitě. Moderní sebeobrana netvrdí, že musíš být za každou cenu asertivní. Cílem je bezpečí, ne hezká komunikace. Když je situace o fyzické bezpečnosti, útěk může být nejlepší volba, ale často je nemožný, třeba proto, že nemáš kam utéct, nebo jsi s tím mužem někde zavřená, třeba v jedoucím vagónu metra nebo v klubu. Pak ti asertivita může pomoci, protože dáš agresorovi najevo, že nebudeš snadný terč. Nicméně platí, že asertivita je dobrý nástroj pro spoustu situací, ale ne povinnost. Někdy je tím nejlepším nástrojem, jindy je nejchytřejší změnit směr, jít mezi lidi. Moderní sebeobrana je paleta nástrojů a my si vybíráme, který je pro nás v ten moment nejvhodnější.

Řekněme, že vím, že často reaguji například právě podvolením, a to i v situacích, kdy mi to není ku prospěchu. Jak to mohu změnit?

První krok je všimnout si, že se to vůbec děje. Aha, tady a tady jsem se automaticky podvolila. Druhým krokem je pochopit celý mechanismus, vědět, že to není moje volba, že to není slabost, ale automatická reakce, která má své zákonitosti a spouštěče. To teď právě děláme. A nejen, že je to obrovsky osvobozující, ale také mi to umožní naplánovat si, jak to změnit.

Pomoci může například udělat v takové situaci něco malého fyzicky, narovnat se, ramena dát dolů a dozadu, dát nohy pevně na zem, zhluboka dýchat. Tím dáváme mozku signál, že nejsme v akutní hrozbě a můžeme si vybrat co dál. Pak přijde věta „záchranná brzda“: „Teď nemůžu, stavím se za tebou za 10 minut“, nebo „Napiš mi to prosím mailem, tak to mohu lépe naplánovat“. Nebo „Pardon, můžeš to zopakovat, nerozumím ti“. To je most mezi reflexem a volbou.

A jak je to u útěku a zamrznutí?

U reakce útěk to bývá o tom, naučit se neutíkat i z bezpečných situací, kde by stačilo říct NE. I u zamrznutí je důležité mít připravené jednoduché věty jako záchrannou brzdu. Zároveň je problém v tom, že jen si to říct nestačí. Ideální je takové situace trénovat, buď v malém, nebo prostřednictvím scénářů a role play, a nové principy a reakce si tak doslova zažít.

Když se vrátíme k té situaci s šéfem, jaká reakce by tedy byla ideální?

Ideální je ta, která nás ochrání a zároveň si ji nebudeme večer před spaním vyčítat. Tím chci říct: neexistuje jedna správná reakce, protože každá z nás je jiná, každá situace je jiná, každá máme jinou minulost a jiné cíle a potřeby. Sebeobrana je o tom, že si umím hájit svoje hranice, a taky o tom, že si buduju vlastní sebehodnotu.

Jakou stresovou reakci jsi měla(máš) nejčastěji ty? A jak se ti to daří změnit?

U mě to dlouho bylo podvolení a zamrznutí. Proto mě tyhle dva fenomény zajímají nejvíc. Proto jsem ve své práci tak dobrá, mám v tom osobní zkušenost. A změna u mě neproběhla tím, že bych se jednou probudila sebevědomá, drzá a hlasitá. Proběhla hlavně tréninkem, ale i čtením knih, učením se od lidí z mého týmu. Každý mě vnímá jako tu silnou a sebevědomou Jasmínu, ale spoustu z toho co u mě obdivujete, jsem se prostě naučila. Takže sebevědomá, silná a drzá může být každá žena.