Jak včas rozpoznat talent dítěte: Maminka nadané dcery sdílí své zkušenosti

„Rodič musí poznat rozdíl mezi fází – teď mě to nebaví – a tím, že je dítě opravdu přetížené nebo nešťastné,“ říká Marilyn, maminka Scarlett (13 let), studentky taneční konzervatoře a finalistky Mini Miss ČR.

Příběh Marilyn je o houževnatosti, důvěře v talent dítěte a odvaze podporovat ho i přes překážky. Sama vychovává dvě děti, aniž by žila s jejich otci, a přesto dokázala své starší dceři vytvořit prostor pro rozvoj. Ta se tak dostala z malého města Javorník, v podhůří Jeseníků, až na taneční konzervatoř v Praze.

Pochází z prostředí, kde příležitostí nikdy nebylo mnoho, a právě proto mají její zkušenosti s podporou a rozvojem talentu ještě silnější rozměr. Povídaly jsme si nejen o jejich cestě za splněným snem, ale také o tom, jak talent rozpoznat a proč je tak důležité, aby se dítě věnovalo něčemu, co ho opravdu naplňuje.

Pamatuješ si moment, kdy sis poprvé uvědomila, že tvoje dcera má talent, který by se měl rozvíjet?

Její fyzické zdatnosti jsem si všimla už hodně brzy. Brzy chodila, všude vylezla, vyskočila, seskočila. Úplně jasné to začalo být kolem tří let. Tehdy se u nás pořádal dětský karneval a já jsem jí koupila kostým černé labutě. Pustila jsem jí hudbu z Labutího jezera a ona na to chtěla tančit pořád dokola. Bylo jasné, že chce být baletkou.

V sedmi letech jsem ji přihlásila do baletu v Jeseníku, který je od nás asi 30 kilometrů. Tam také dojíždím za prací. A tam jsem viděla, jak rychle se zlepšuje. Během dvou měsíců se naučila věci, které jiné děti zvládaly až po roce.

Po nějaké době jsem začala hledat ještě další aktivity, které by ji mohly posunout a našla jsem Baletní školu Pirueta v Praze - ta pořádala prázdninová soustředění pro děti z celé republiky. A tak jsem ji tam v sedmi letech přihlásila. Vracela se vždy nadšená a s obrovským skokem vpřed.

Tehdy jsem si uvědomila, že jí úroveň baletu v Jeseníku nestačí. Začala jsem přemýšlet, co s ní dál, aby nezakrněla a jako alternativu jsem objevila moderní gymnastiku (La Pirouette Jeseník) - ta tam byla na skvělé  úrovni.

A ten moment, kdy jsem si to naplno uvědomila, si pamatuju úplně živě. Pozorovala jsem ji na zahradě, jak cvičí na nafukovací žíněnce. Lámala se do mostu, vymýšlela sestavy. Bylo mi jasné, že tohle bude její cesta a že musím udělat všechno pro to, aby se tomu mohla věnovat naplno.

Jak se k tomu stavěl její otec?

Bohužel ji nikdy nepodporoval. Ani jednou ji nevezl na trénink nebo z tréninku. Neprojevil zájem.

Bylo těžké rozhodnout se, že do toho půjdete naplno?

Ano, bylo. Byla jsem tehdy na mateřské s dvouletým synem. Dojíždění půl hodiny tam a půl hodiny zpátky, čtyřikrát týdně, a tréninky trvaly tři až čtyři hodiny.

No a zásadní rozhodnutí padlo po jejím prvním velkém tréninku moderní gymnastiky. Viděla jsem, jak ji to baví a že je mezi svými. Říkala jsem si, že jestli se uskromníme, tak to zvládneme (to jsem byla ještě vdaná). Ale na rovinu jsem jí řekla, že pokud do toho půjdeme, nesmí to být věc, kterou za půl roku zahodí. Měla týden na rozmyšlenou. Bylo jí devět. Rozhodla se, že to chce dělat.

Finančně to bylo náročné - školné, náčiní, cestování… A hlavně dresy. Jeden dres stál klidně i kolem 15 000 Kč. Nechat ušít samotný dres stálo asi šest tisíc s tím, že jsme musely jet dvakrát ke švadleně na zkoušku až do Brna. Já jsem ho pak po večerech zdobila kamínky - většinou Swarovski - za dalších minimálně osm tisíc. Na jednom dresu jsem strávila i několik nocí. A to si vemte, že potřebovala dresy čtyři - ke každému náčiní jeden.

Ale vzpomínám na to vlastně ráda. Byla to dřina, ale svým způsobem i rituál.  Hlavně jsem ale viděla, že to má smysl.

Jaké bylo podporovat její sen v době, kdy jsi najednou byla sama na obě děti?

Bylo to náročné. Jednoho dne jsem zjistila, že budu na všechno sama a že musím do práce, i když mladší měl teprve něco přes dva roky. Dcera tak začala jezdit na tréninky autobusem sama. Já jsem tam na ni po práci čekala a moje máma hlídala syna.

Víkendy jsme trávily po závodech po celé republice. Syn byl často u babičky nebo u svého táty.

Bylo to logisticky i psychicky náročné. Měla jsem výčitky, že se věnuji víc jí než mladšímu synovi. Ale věděla jsem, že i tohle jednou skončí a že pak budu stejnou podporou i jemu. Musím ale přiznat, že to ve mně všechno bilo.

Paradoxně mi to celé pomohlo udržet se psychicky nad vodou - měla jsem jasný cíl a hlavně jsem věděla, proč to dělám.

Byly chvíle, kdy sis říkala, že už to nedáš?

Ano. Mockrát.

Někdy jsem měla chuť říct: „Dost, vrátíme se k normálnímu kroužku.“ Ale vždycky přišel moment, který mě přesvědčil pokračovat.

Její raketový vzestup během prvních dvou let byl neuvěřitelný. A když jsem viděla, jak moc ji to naplňuje, řekla jsem si, že to prostě musíme zvládnout.

Finančně nám často pomohly bonusy v práci, někdy mamka. Hledala jsem dostupnější varianty, ale u některých věcí nešlo uhnout. Náčiní tak dostávala třeba k Vánocům, narozeninám…

A také jsme měli skvělou partu rodičů z gymnastiky. Pomáhali jsme si navzájem - vozili si děti na závody, nebo na tréninky když bylo potřeba apod. Drželi jsme při sobě. To bylo obrovské plus. Na to moc ráda vzpomínám…

Jak jste na tom byly s únavou? Muselo to být vyčerpávající…

Únava byla obrovská.

Tréninky měla čtyřikrát týdně, o víkendech závody. V létě soustředění.

Spaly jsme, kdykoli to šlo. Nebyl prostor na klasické víkendové aktivity, procházky, výlety. Život jsme zkrátka všichni přizpůsobili sportu. Včetně mojí mámy. 

Musela jsi ji někdy přemlouvat, aby pokračovala?

Vůbec ne. Ale měla to hodně náročné. Musela chodit na tréninky i když byla nemocná - před závody to jinak nešlo. Stačil týden pauzy a hned to bylo vidět. U moderní gymnastiky musí mít dítě všechno „v ruce“ na milimetry.

Ráda bych také zmínila, že než nastoupila na konzervatoř v Praze, byla rok na konzervatoři v Ostravě, kde nebyla spokojená. Byl tam hodně úzký kolektiv a ona jediná byla na internátě. Spolužačky ji šikanovaly, a navíc se jí postupně začínal tanec znechucovat kvůli učitelům, kteří jí dávali neodpovídající známky. Viděla jsem na ní, že začíná být demotivovaná a nešťastná. 

A co bylo dál? Jak se dostala do Prahy?

Celá tahle situace byla opravdu nepříjemná a já jsem chtěla získat objektivní názor. Podaly jsme tedy přihlášku na konzervatoř v Praze. Tam z ní byli nadšení To nás utvrdilo v tom, že chyba není v ní, ale že je třeba změnit prostředí. V září tak nastoupila do druhého ročníku. Skvěle tam zapadla. Vidím, že Praha jí byla souzena. A navíc je to skvělé i pro její budoucí kariéru.

Jak si zvykla v Praze?

Už měla zkušenost z velkého města, když byla v Ostravě.  Navíc má skvělý orientační smysl, umí si vyhledat spoje a používat všechny možné praktické aplikace. Před nástupem do školy jsme si udělaly pár dní čas, abychom se tam zorientovaly a prošly si nejdůležitější místa.

Výhoda je, že k taneční škole patří i speciální internát, kde jsou stejně staří studenti. Mají i tranzit z internátu do školy. Je to mimopražským dětem přizpůsobené. To v Ostravě nebylo.  

Máš pocit, že tě tvoje dcera změnila?

Ano, úplně. Díky ní jsem zjistila, že dokážu mnohem víc, než jsem si kdy myslela. Ukázala mi, že když je dítě talentované a pracuje, musím to následovat a nevzdávat se. A taky jsem díky ní pocítila vděčnost za to, jaká je - cílevědomá, pokorná, skromná  a hlavně, že si toho všeho váží.

Pak to byly i praktické věci: řídit osm hodin v kuse, jet do Brna, do Prahy. Dřív bych si netroufla. Musela jsem se nastavit tak, že to prostě musím zvládnout. Taky jsem se naučila precizně zdobit dresy, téměř profesionálně líčit, udělat dokonalý drdol a hlavně organizovat.

Jaké byly názory okolí?

Někdo nás obdivuje, někdo kritizuje. Často slýchám, že si skrz ni plním nějaký sen. Ale já jsem v jejím věku chtěla hrát fotbal, jezdit dostihy, ne tančit.

Chtěla jsem ji prostě podpořit v tom, co miluje, protože já tu podporu doma neměla.

Názory okolí mě upřímně moc nezajímají. Máme své přátele, ale času na ně je málo. Žijeme si svůj život.

Co pro tebe znamená „podpora dítěte“? Kde končí a začíná svoboda?

Podpora neznamená jen platit kroužek. Je to o tom tam být, když přijdou krize. Pomáhat překonávat pochybnosti. Držet krok. Dítě nevidí tak daleko dopředu.

Rodič musí poznat rozdíl mezi fází - teď mě to nebaví - a tím, že je dítě opravdu přetížené nebo nešťastné.

A hlavně: dítě nesmí být do věcí tlačené. Musí tu konkrétní aktivitu vyhledávat samo ve volném čase.

Jak se váš vztah změnil teď, když je v Praze na internátě a plní si svůj sen? Je ti smutno?

My jsme vždycky držely hodně při sobě. A to se nezměnilo. Jsme spolu hodně v kontaktu a já jsem šťastná, protože je šťastná ona - a to je pro mě nejdůležitější.

Samozřejmě cítím nostalgii. Chybí mi ty večery, kdy jsme spolu usínaly a povídaly si o všem možném. Uteklo to rychle. Ale jsem ráda, že je tam, kam patří.

Co bys poradila rodičům, kteří mají pocit, že má jejich dítě talent, ale neví, jak ho rozvíjet?

Především ať nechají dítě vyzkoušet více věcí. Nabídnout různé aktivity a pozorovat, k čemu se samo vrací ve svém volném čase. Talent se projevuje spontánně. Jednoduše si všímejte, co dělá nejčastěji - jestli běhá, tančí, nebo dělá jiné aktivity.

U druhého dítěte vidím, že je úplně jiné. Není tak fyzicky zdatné, ale všimla jsem si, že hezky zpívá a hraje na klavír.

Důležité je, že když dítě dělá něco, co miluje, nepotřebuje hledat „cestu ven“ ve špatných partách, návykových látkách apod. Když má vlastní směr, tak rozvíjí cílevědomost, buduje si sebevědomí a cítí smysl. A ten potřebujeme všichni.