Já, introvert: Projekt, který dává hlas tichým lidem

Jaké mýty o introvertech stále přetrvávají? A proč bychom měli přestat měřit hodnotu člověka podle toho, jak moc mluví?

Za iniciativou Já, introvert stojí Eliška Procházková. Dává tak hlas všem, kdo nevyhledávají bujaré večírky, ale naopak čerpají sílu z ticha a samoty. Projekt vznikl z Eliščiny osobní zkušenosti a rychle si získal srdce mnoha lidí, kteří se v extrovertním světě někdy cítí neviditelní.

„Nejvíc mi vadí mýtus, že je s námi nuda, protože to není pravda. Když se cítíme bezpečně a máme kolem sebe lidi, kterým věříme, dokážeme se otevřít a jsme pro každou srandu. Jen nemusíme být za každou cenu středem pozornosti nebo bavit ostatní.,” říká.

Eliška měla už od mládí pocit, že je jiná a mezi ostatní tolik nezapadá. „Naštěstí mám kamarádku, která je také introvertka, takže mi rozumí. Zároveň vím, že ne každý má takové štěstí mít kolem sebe někoho, kdo mu rozumí. Proto mě napadlo se tématu introverze víc věnovat. V tu dobu žádný takový projekt neexistoval. Zkrátka jsem chtěla, aby ostatní introverti věděli, že v tom nejsou sami a že to, jak se cítí a chovají, je úplně normální.“

Kdy jste začala vnímat, že jste introvertka?

Začalo to asi po maturitě, kdy jsem sama přišla na novou školu a zároveň nastoupila do první seriózní práce. Tam přišly první meetingy, porady, teambuilding. No a tehdy jsem si uvědomila, že mě některé situace hodně vyčerpávají. V novém kolektivu jsem se tolik neprojevovala a kolegové se mě začali ptát, proč jsem pořád tak zticha. A já začala uvažovat, co je se mnou špatně, a jestli bych se neměla chovat jinak. Pak jsem se ale svěřila už zmiňované kamarádce a přišla úleva.

Zmínila jste mýtus o tom, že s introverty je nuda. Jaké další mýty na toto téma ve společnosti kolují?

Pořád je jich mnoho. Například že jsme stydliví, přitom introverze nemá se stydlivostí nic společného. My introverti dokážeme být mezi lidmi v pohodě a skvěle se bavit, jen potřebujeme trochu času a prostoru, abychom se v kolektivu cítili bezpečně.

Je tu také představa, že chceme být pořád sami a nesnášíme lidi. My si ale jen víc vybíráme. Preferujeme menší kolektivy; nikoho však neodmítáme. Potřebujeme čas pro sebe, abychom dobili energii. Velké párty a dlouhé sociální interakce nás vyčerpávají. To ale neznamená, že nedokážeme lidi ocenit, nebo že jsme antisociální.

A pak je tu klasika: že se dá introverze „vyléčit“. Jenže to není nemoc ani chyba - je to prostě způsob, jak fungujeme a součást naší osobnosti. Ano, můžeme se učit lépe komunikovat nebo se prosadit v týmu; to jsou dovednosti, které lze rozvíjet, ale naši podstatu to nezmění.

Mnoho introvertů má pocit, že se hůř prosazují - třeba neumí tak „prodat“ své znalosti, mívají potíže říct si o povýšení nebo vystoupit na poradě. Jak se to dá překonat a neztratit při tom vlastní autenticitu?

Mně pomáhá připravit si věci dopředu. Mám to tak vykomunikované i s kolegy: vědí, že ode mě nemohou čekat improvizaci. A na mnoha dovednostech můžeme pracovat, třeba v kurzech sebeprezentace nebo efektivní komunikace apod. Což jsou samozřejmě věci, které mohou pomoci všem, včetně extrovertů.

Máte pocit, že se introverti někdy stávají terčem narážek nebo že se po nich druzí „vozí“, protože jsou tišší a klidnější?

Stává se to. Zároveň to podle mě ti lidé většinou nemyslí zle. Pravda je, že když se introvert necítí dobře nebo nemá prostor mluvit, zůstane zticha. A poznámka typu „Proč jsi nic neřekla?“ ho většinou ještě víc uzavře. Byla bych ráda, kdyby se tohle respektovalo. Introverti mluví, když mají co říct. Nemusí mluvit za každou cenu. A také není dobré je do něčeho tlačit, například aby se bavili.

Které věci mohou ostatním připadat zvláštní, ale jsou typickým projevem introverze?

Potřeba samoty k dobití energie, chvíle doma s knihou, procházka, ticho a kafe, čas s jednou blízkou osobou. Není to proto, že druhé lidi nemáme rádi. Jen potřebujeme i čas pro sebe na regeneraci. Dále často preferujeme psanou komunikaci - někdy někomu napíšu zprávu a on mi obratem volá, což mě vytrhne z nějaké mé „flow“. Psaná forma nám dává prostor promyslet si odpověď.

Další věc je selektivní sociální interakce, kdy preferujeme menší skupiny lidí, se kterými máme hlubší vztah. Když nás někdo vidí sedět stranou, není to proto, že bychom byli nudní nebo se nechtěli bavit. Vybíráme si malé bezpečné místo, kde si povídáme s jednou osobou, se kterou nás komunikace baví. Také hodně přemýšlíme, než něco řekneme. A celkově reagujeme spíš s rozmyslem, a ne impulzivně. Proto se může zdát, že jsme pomalejší, i když jen potřebujeme čas na zpracování a správnou reakci.

V čem podle vás spočívá největší „super-schopnost“ introvertů? Jak ji mohou využít v běžném životě nebo v práci?

Schopnost naslouchat a jít do hloubky. Vnímáme detaily, které ostatním často uniknou, což se hodí jak v osobním, tak pracovním životě. Když má někdo problém, často umíme odhalit, co je příčinou. Jsme samostatní, umíme se ponořit do projektu, učení, tvoření.

Dále je to silná empatie, kdy dokážeme vnímat nálady lidí kolem sebe a vcítit se do nic. Díky tomu jsme dobří přátelé, partneři, sourozenci. Pečujeme o vztahy dlouhodobě a kvalitně, právě proto, že umíme naslouchat a reflektovat.

Musela jste se někdy chovat víc „extrovertně“, než je vám přirozené? Jaké to mělo dopady na vaši energii a psychiku?

Určitě. Především ve školním prostředí býváme tlačeni do situací, které nám nejsou příjemné: skupinové práce, zkoušení před celou třídou, improvizační hry. To byl pro mě vždy velký stres. Teď, když mám školní léta za sebou, si hlídám, kam investuji svou energii a zapojuji se jen tam, kam chci. A když vím, že mě čeká velká akce, nechávám si další den jen pro sebe, abych dobila baterky.

Říká se, že introverti prožívají věci intenzivněji. Souhlasíte? Jak s tím pracovat, aby je emoce nezahlcovaly?

Ano, myslím, že na tom něco je. Introverti často všechno hodně prožívají, protože přemýšlejí do hloubky a víc analyzují, co se kolem nich děje. 

Práce s tím je ale podle mě běh na dlouhou trať. Já sama s tím pořád trochu bojuju. Pomáhá mi emoce pojmenovat a nezametat je pod koberec. Taky si často myšlenky zapisuju. Tak dostanu myšlenky a pocity z hlavy na papír. Když se na to pak podívám s odstupem, často zjistím, že to vlastně nebylo tak hrozné, jak se mi v tu chvíli zdálo. Hodně mi pomáhá i sdílení s pár blízkými lidmi, kterým věřím. Není dobré si všechno nechávat pro sebe. A v neposlední řadě je důležité umět si nastavit hranice. Někdy prostě umět říct: „Teď potřebuju chvíli klid." I krátká pauza může pomoct emoce zpracovat a vrátit se do rovnováhy.

Jsou sociální sítě pro introverty spíš úlevou a možností se vyjádřit, nebo je spíš zahlcují a vyčerpávají?

Pro nás je na sítích fajn, že si můžeme vše promyslet a sdílet nápady, aniž bychom museli čelit fyzickému středu pozornosti. Je tam pro nás jednodušší navazovat vztahy. Potkala jsem na internetu kamarádky, se kterými mám opravdu hluboký vztah. Věřím, že by to pro mě bylo mnohem těžší v reálném životě. Samozřejmě mají sociální sítě i negativa - scrollování, negativní komentáře a srovnávání hodně vyčerpávají.

Jak introverze ovlivňuje partnerské vztahy a přátelství? Co by měli vědět lidé, kteří žijí s introvertem, aby vztahy fungovaly co nejlépe?

Je důležité si uvědomit, že introvert potřebuje čas o samotě. Když mám partnera extroverta, který chce každý večer trávit s přáteli a s velkým množstvím lidí, je třeba komunikovat, že to mám jinak a že s ním nechci na každou akci jít. Není to proto, že ho nemám ráda, ale protože mám jiné potřeby. Další kámen úrazu může být to, že déle přemýšlíme, než něco řekneme, což může působit jako váhání. Partner po nás někdy chce reakci hned, takže z toho může vzniknout konflikt. Opět je třeba o tom otevřeně mluvit.

Jak mohou rodiče introvertních dětí své potomky podpořit a pomoci jim rozvíjet sociální dovednosti tak, aby se necítily být „jiné“?

I když sama děti nemám, myslím, že to funguje podobně jako u přátelství a partnerství: respekt a neporovnávání s jinými. Každé dítě potřebuje něco jiného. Každé má své silné a slabé stránky. Důležité je podporovat zájmy dítěte, posilovat jeho sebevědomí, komunikovat s ním. Dát mu najevo, že je v pořádku, a rozvíjet jeho sociální dovednosti postupně, malými krůčky. Pomoci může také nácvik scénářů, aby dítě mělo jistotu. Máme k tomu skvělou epizodu podcastu, kdy má kolegyně Adél dělala rozhovor se svojí mámou.

Co byste si přála, aby se ve společnosti ohledně introverze změnilo v příštích letech?

Aby introverti neměli pocit, že jsou méně schopní nebo méně cenní jen proto, že nejsou tolik hluční a nepotřebují být středem pozornosti. Ve společnosti se často hodnotí viditelnost. Přínos introverta je nenápadný, skrytý, a přesto zásadní. Všímá si detailů, promýšlí situace do hloubky. Ocenila bych, aby se více oceňovala rozmanitost stylů fungování - že každý je hodnotný a že se tedy intorveri i extroverti mohou skvěle doplňovat. Chci, aby lidé uměli vidět kvalitu, hloubku a přínos, který u introvertů nemusí být hned tak viditelný, ale je zásadní pro fungování týmu, vztahů a společnosti jako celku.