Já, introvert: Projekt, který dává hlas tichým lidem

Jaké mýty o introvertech stále přetrvávají - a proč bychom měli přestat měřit hodnotu člověka podle hlasitosti.

Za iniciativou Já, introvert stojí Eliška Procházková. Dává tak hlas všem, kdo čerpají sílu z ticha. Projekt vznikl z její osobní zkušenosti a rychle si získal srdce mnoha lidí, kteří se v extrovertním světě někdy cítí neviditelní. 

„Nejvíc mi vadí mýtus, že je s námi nuda. Přitom, pokud se cítíme bezpečně a máme kolem sebe lidi, kterým věříme, dokážeme se otevřít a jsme pro každou srandu,” říká.

Proč a kdy vznikla tato iniciativa?

Vznikla někdy během covidu, kdy jsem měla hodně času na přemýšlení. Jako introvertka jsem se v životě často dostávala do situací, kdy jsem cítila, že jsem jiná a že některé věci vnímám odlišně než ostatní. Lidé se mě často ptali, proč jsem pořád tak zticha, nebo proč s nimi nechci jít na nějakou akci. Já jsem si říkala: Co je se mnou sakra špatně? Naštěstí mám kamarádku, která je na tom úplně stejně a vždy, když jsme se sešly, tak jsme tyhle situace spolu probíraly a říkaly si: „Úplně chápu, co tím myslíš, mám to stejně.“ To pro mě bylo skvělé - uvědomila jsem si, že prostě existují typy lidí, kteří fungují jinak. Cítila jsem vděčnost, že mám kamarádku, která mi rozumí, ale byla jsem si vědoma toho, že ne každý má takové štěstí. Proto mě napadlo o tom víc mluvit a tématu se věnovat. V tu dobu žádný takový projekt neexistoval. Prostě jsem chtěla, aby ostatní introverti věděli, že v tom nejsou sami a že to, jak se cítí a chovají, je úplně normální.

Byl nějaký konkrétní „aha“ moment, kdy jste si uvědomila, že jste introvert?

Přišlo to spíš postupně. Vybavuji si to někdy po střední škole, kdy jsem o tom začala přemýšlet. Na základce jsem to nevnímala jako problém - byla jsem v malé třídě s kamarády, se kterými jsem se cítila dobře. S jednou kamarádkou jsem potom šla na střední, takže díky tomu pro mě bylo jednodušší zapadnout do kolektivu. Často jsem trávila čas s ní. Po maturitě se ale naše cesty rozešly a já jsem nastoupila do nové školy a zároveň do první seriózní práce. Tam přišly první meetingy, porady, teambuilding. No a tehdy jsem si uvědomila, že mě některé situace hodně vyčerpávají. V novém kolektivu jsem se tolik nevyjadřovala, nemluvila jsem tolik. Kolegové se mě začali ptát, proč jsem pořád tak zticha, proč se víc neprojevuji apod. A já jsem si začala říkat, co je se mnou špatně a jestli bych se neměla chovat jinak. Svěřila jsem se právě té již zmiňované kamarádce a přišla úleva.

Je kolem introverze stále hodně mýtů? Jaké to jsou?

Co se týče mýtů ve společnosti, tak jich je pořád mnoho. Například že jsme všichni stydliví - což s introverzí nemá nic společného. Ano, můžeme se stydět, ale stejně tak se stydí i extroverti. Umíme být v pohodě ve společnosti a umíme se skvěle bavit, ale potřebujeme trochu času a prostoru, abychom se v kolektivu cítili bezpečně.

Další mýtus je, že s námi je nuda. Ten mi osobně vadí nejvíc, protože to není pravda. Když se cítíme bezpečně a máme kolem sebe lidi, kterým věříme, dokážeme se otevřít a jsme pro každou srandu. Jen není náš styl být za každou cenu středem pozornosti nebo bavit ostatní.

Je tu také představa, že chceme být pořád sami a nesnášíme lidi. My jen potřebujeme vybrané chvíle a vybrané lidi. Preferujeme menší kolektivy; nikoho však neodmítáme. Potřebujeme čas pro sebe, abychom načerpali novou energii. Velké párty a dlouhé sociální interakce nás vyčerpávají. To neznamená, že lidi neoceníme nebo že jsme antisociální.

A pak je tu klasika: že se dá introverze „vyléčit“. Není to nemoc ani chyba - je to prostě způsob, jak fungujeme. Je to součást naší osobnosti. Ano, můžeme se učit lépe komunikovat nebo se prosadit v týmu; to jsou dovednosti, které lze rozvíjet, ale nezmění to fakt, že jsme introverti.

Mnoho introvertů má pocit, že se hůř prosazují - třeba neumí tak „prodat“ své znalosti, mívají potíže říct si o povýšení nebo vystoupit na poradě. Jak se to dá překonat a neztratit při tom vlastní autenticitu?

Existují dovednosti, na kterých můžeme pracovat - třeba sebeprezentace. Mně pomáhá připravit si věci dopředu. Mám to tak vykomunikované i s kolegy: vědí, že ode mě nemohou čekat improvizaci a že potřebuji čas na přípravu. Pomohly mi také různé kurzy - kurz sebeprezentace, efektivní komunikace apod. Samozřejmě jsou to věci, které mohou pomoci všem, včetně extrovertů.

Máte pocit, že se introverti někdy stávají terčem narážek nebo že se po nich „vozí“, protože jsou tišší a klidnější?

Stává se to - ale myslím, že to lidi většinou nemyslí zle. Když se ale introvert necítí dobře nebo nemá prostor mluvit, zůstane zticha. A poznámka typu „Proč jsi nic neřekla?“ ho většinou jen víc uzavře. Byla bych ráda, kdyby se tohle respektovalo. Introverti mluví, když mají co říct. Nemusí mluvit za každou cenu. Není nutné je nutit do zábavy nebo je do něčeho tlačit.

Které věci mohou ostatním připadat zvláštní, ale jsou typickým projevem introverze? 

Potřeba samoty k dobití energie, chvíle doma s knihou, procházka, ticho a kafe, čas s jednou blízkou osobou. Není to proto, že ty lidi nepotřebujeme. Potřebujeme jen čas pro sebe na regeneraci. Dále preferujeme psanou komunikaci - někdy někomu napíšu zprávu a on mi obratem volá, a to mě vytrhne z nějaké mé „flow“. Psaná forma nám dává prostor promyslet si odpověď. Další věc je selektivní sociální interakce - menší skupiny lidí, se kterými máme hlubší vztah. Když nás někdo vidí sedět stranou, není to proto, že bychom byli nudní nebo se nechtěli bavit - vybíráme si malé bezpečné místo, kde se bavíme s jednou osobou, se kterou máme o čem mluvit. Introverti hodně přemýšlejí, než něco řeknou. Potřebujeme reagovat promyšleně, ne impulzivně. A tak se může zdát, že jsme pomalejší. My jen potřebujeme čas na zpracování a správnou reakci.

V čem podle vás spočívá největší „super-schopnost“ introvertů? Jak ji mohou využít v běžném životě nebo v práci?

Schopnost naslouchat a jít do hloubky. Vnímají detaily, které ostatním uniknou - to se hodí jak v osobním, tak pracovním životě. Když někdo potřebuje poradit, umíme odhalit, co je za tím. Jsme samostatní, umíme se ponořit do projektu, učení, tvoření. Empatie - dokážeme vnímat nálady kolem sebe a vcítit se do lidí. Díky tomu dokážeme být opravdoví přátelé, partneři, sourozenci. Pečujeme o vztahy a dokážeme je dělat dlouhodobě a kvalitně, právě proto, že umíme naslouchat a reflektovat.

Musela jste se někdy chovat víc „extrovertně“, než bylo pro vás přirozené? Jaké to mělo dopady na vaši energii a psychiku?

Určitě. Především to vnímám ve školním prostředí, kde jsme tlačeni do situací, které nám nejsou příjemné: skupinové práce, zkoušení před celou třídou, improvizační hry. To byl pro mě velký stres. Teď, když mám školní léta za sebou si hlídám, kam investuji svou energii a zapojuji se jen tam, kam chci. A navíc, když vím, že mě čeká velká akce, nechávám si další den jen pro sebe, abych dobila baterky.

Říká se, že introverti prožívají věci intenzivněji. Souhlasíte? Jak se s tím dá pracovat, aby je emoce nezahlcovaly?

Ano, myslím, že na tom něco je. Introverti často všechno hodně prožívají, protože přemýšlejí do hloubky a víc analyzují, co se kolem nich děje. 

Práce s tím je ale podle mě běh na dlouhou trať. Já sama s tím pořád trochu bojuju. Pomáhá mi emoce pojmenovat a nezametat je pod koberec. Taky si často myšlenky zapisuju. Tak dostanu myšlenky a pocity z hlavy na papír. Když se na to pak podívám s odstupem, často zjistím, že to vlastně nebylo tak hrozné, jak se mi v tu chvíli zdálo. Hodně mi pomáhá i sdílení s pár blízkými lidmi, kterým věřím. Není dobré si všechno nechávat pro sebe. A v neposlední řadě je důležité umět si nastavit hranice. Někdy prostě umět říct: „Teď potřebuju chvíli klid." I krátká pauza může pomoct emoce zpracovat a vrátit se do rovnováhy.

Jsou sociální sítě pro introverty spíš úlevou a možností se vyjádřit, nebo je spíš zahlcují a vyčerpávají?

Pro nás je na sítích fajn, že si můžeme vše promyslet a sdílet nápady, aniž bychom museli čelit fyzickému středu pozornosti. Je tam pro nás jednodušší navazovat vztahy. Potkala jsem na internetu kamarádky, se kterými mám opravdu hluboký vztah. Věřím, že by to pro mě bylo mnohem těžší v reálném životě. Samozřejmě mají sociální sítě i negativa - scrollování, negativní komentáře a srovnávání hodně vyčerpávají.

Jak introverze ovlivňuje partnerské vztahy a přátelství? Co by měli vědět lidé, kteří žijí s introvertem, aby vztahy fungovaly co nejlépe?

Je důležité si uvědomit, že introvert potřebuje čas o samotě. Když mám partnera extroverta, který chce každý večer trávit s přáteli a s velkým množstvím lidí, je třeba si to vykomunikovat - že to mám jinak a že s ním nechci na každou akci jít. Není to proto, že ho nemám ráda, ale protože prostě potřebuji být občas sama. Další kámen úrazu může být to, že déle přemýšlíme, než něco řekneme, což může působit jako váhání. Partner po nás někdy chce reakci hned, takže z toho může být konflikt. Je třeba si to vykomunikovat předem - jde tedy o dobrou komunikaci a vzájemný respekt.

Co byste poradila rodičům introvertních dětí, aby své děti podpořili, ale zároveň jim pomohli rozvíjet sociální dovednosti a necítily se „jiné“?

To samé platí u introvertních dětí - i když sama děti nemám, myslím, že to funguje podobně jako u přátelství a partnerství: respekt a neporovnávání s jinými. Každé dítě potřebuje něco jiného. Každé má své silné a slabé stránky. Důležité je podporovat zájmy dítěte, posilovat jeho sebevědomí, komunikovat s ním. Dát mu najevo, že je to v pořádku, a rozvíjet sociální dovednosti postupně, malými krůčky. Pomoci může také nácvik scénářů, aby dítě mělo jistotu. Máme k tomu skvělou epizodu podcastu, kdy spolupracovnice Adél dělala rozhovor se svojí mámou - to si poslechněte, přijde mi to hrozně fajn.

Co byste si přála, aby se ve společnosti ohledně introverze změnilo v příštích letech?

Aby introverti neměli pocit, že jsou méně schopní nebo méně cenní jen proto, že nejsou tolik hluční a nepotřebují být středem pozornosti. Ve společnosti se často hodnotí viditelnost. Přínos introverta je nenápadný, skrytý, a přesto zásadní. Všímá si detailů, promýšlí situace do hloubky. Ocenila bych, aby se více oceňovala rozmanitost stylů fungování - že každý je hodnotný a oba (introvert i extrovert) se mohou skvěle doplňovat. Chci, aby lidé uměli vidět kvalitu, hloubku a přínos, který u introvertů nemusí být hned tak viditelný, ale je zásadní pro fungování týmu, vztahů a společnosti jako celku.