Hory jsou nekompromisní, ale vedou nás blíž k sobě

Veronika měla ve svých 28 let na první pohled všechno, co by člověk mohl chtít, a přesto cítila, že to není ono. Začala si tedy  klást otázku:  proč se vlastně necítím šťastná? Odpověď nenašla v seberozvojové příručce ani na terapie. Prostě si snažila vybavit momenty z minulosti, kdy jí bylo opravdu dobře. A ty byly spojené s horami.

A tak odešla do Tater. Právě tam se postupně učila zpomalit, vnímat svoje tělo, rozlišovat mezi strachem a intuicí a přijímat i svoje limity.

„Skutečná změna nezačíná tím, že se víc snažíme, ale tím, že přestaneme jít proti sobě a dovolíme si být tam, kde právě jsme,“ říká.

Veronika Gimecká pracuje jako sociální pedagožka ve škole a zároveň působí i v horském prostředí, které je jí dlouhodobě blízké.

Čím to je, že hory jsou podle tebe tak transformační?

Na jedné straně přinášejí ticho, změnu prostředí a odstup od běžného života. Člověk vystoupí ze zaběhlých rutin, z neustálého hluku a tlaku, a najednou má prostor vidět svůj život z nadhledu. Na druhé straně jsou hory nekompromisní a pravdivé. Nedají se oklamat ani urychlit. Každý krok si musí člověk vyšlapat sám – nikdo to za něj neudělá. Tělo velmi rychle ukáže, kde jsou jeho limity, ale často i to, že má víc sil, než si myslel. Právě v tomhle mírném, ale poctivém „potrápení“ se člověk dostává blíž k sobě. Odpovědi nepřicházejí zvenčí ani od druhých lidí, ale vynořují se zevnitř. Hory neučí slovy ani teorií, ale skrze přímou zkušenost.

Když k tobě lidé do transformačních programů přicházejí  s čím nejčastěji přijíždějí a co si z hor odvážejí?

Většinou přicházejí s nějakým dilematem, chaosem, nerozhodností nebo pocitem bezmoci. Odcházejí posílení skrze prožitek a s jasnější představou, jak postupovat dál.

K tomu mě napadá, jak je vlastně možné, že je nám po pár hodinách v přírodě všechno jasnější? A je nutné jít vyloženě do hor? Nestačí jen chůze jako taková?

Já osobně to vnímám tak, že je potřeba se trochu potrápit  a jít do kopce. V tom trápení totiž vyplouvají na povrch různé emoce, které při běžné chůzi nemusí jít tak jednoduše ven. Může to být tlak na sebe, sebelítost, tendence vzdávat se, hněv, rezignace a znovuobjevení síly. Ukáže se, jaké strategie „zvládání” v běžném životě používáme a jestli jsou pro nás přínosné či ne. 

Můžeš popsat konkrétní moment, kdy jsi byla svědkem skutečné proměny u někoho z účastníků?

Transformaci nevnímám jako rychlou nebo jednorázovou událost. Někdy ani nemusí být dramatická. Ve skutečnosti jde o postupný proces, který mění náš vztah k sobě i k životu. Někteří lidé ale hned po setkání popisují pocit, jako by se nad nimi rozplynul černý mrak a vyjasnilo se. Když pracujeme s emocemi, často cítí změnu ve vnímání daného problému už krátce po setkání.

Z dlouhodobého hlediska, když se tyto malé momenty poskládají, dokážou klienti dělat větší a viditelné změny. Mohou změnit místo bydliště, práci, dovolit si konečně odpočinek, pustit se do nových projektů, na které si dřív netroufli, nebo díky podpoře lépe ustát náročné období.

Hlavní je, že většina lidí teoreticky ví, co by měli dělat, ale nedokážou to uvést do praxe. Jejich tělo se nehýbe a z toho plynou frustrace. Jakmile se uvolní odpor, jemné změny se začnou dít samy a mnohdy si jich ani nevšimnou. Až po čase si uvědomí: „Aha, vždyť já už to vlastně dělám tak, jak jsem chtěl. Ono se to děje.“

Mluvíš o tom, že důležitou součástí procesy změny je fyzická námaha, únava a nepohodlí. Proč?

Protože jsou to nejlepší pomocníci. Rozhýbou spoustu vnitřních věcí, které se pak mohou dostat ven i skrze rozhovor. Člověk si jasněji uvědomí, co už nechce.  A to často vede k silnému rozhodnutí něco změnit. Únava pomáhá s pouštěním. Když člověk nemá sílu bojovat, rychleji se vzdá toho, co není opravdu důležité. Nepohodlí zase probouzí vděčnost za věci, které v běžném životě považujeme za samozřejmost – teplo, vodu. Pomáhá pochopit, co je skutečně důležité a jak málo toho ke štěstí potřebujeme.

Jak pracuješ s komfortní zónou?

Pro mě komfortní zóna není něco, z čeho bych lidi vyhazovala. Je to místo, ze kterého se vědomě vychází a kam se lze vrátit. Růst nevzniká šokem, ale postupným setkáváním s novým, kde má člověk pořád pocit volby. Jde o malý krok za hranici – ne extrém, ale výzvu. Tempo si reguluje člověk sám. Když ví, že má vždy na výběr, vzniká pocit bezpečí. Důležitá je také integrace – po výzvě přichází zpracování a pojmenování zkušenosti. Bavíme se o tom, jak ji přenést do každodenního života. Povzbuzuji k jednomu novému rozhodnutí, k jednomu dalšímu kroku: co přestanu dělat, nebo co tentokrát udělám jinak. Výkon tlačí na výsledek, růst respektuje proces. Hranice člověka jsou kompas, ne překážka.

Co se podle tebe děje v člověku, když je konfrontován s horami, tichem a vlastními limity?

Objevuje se pokora, ale i vnitřní síla. Hory člověka přirozeně konfrontují s něčím větším, než je on sám, ego se zmenšuje a vzniká pocit propojení. Setkání s limity zvyšuje sebeuvědomění, ticho vytváří prostor pro vnitřní dialog a pobyt v přírodě posiluje vnímání vlastní odpovědnosti za rozhodnutí, jak se obléknu, co si vezmu s sebou, jak se připravím, tak se mi povede. Nervový systém se přepíná z výkonu do přítomnosti. Emoce, které byly potlačené, mohou vyjít na povrch. Vzniká prostor a čas učit se naslouchat sám sobě. Lidé jsou často překvapeni vlastní vnitřní pravdou, protože ji běžně potlačují, aby vyhověli druhým. A proto jsem tam jako průvodce. Nejen v krajině, ale i ve vnitřním světě.

Přijde mi, že se v osobním rozvoji lidé často ženou za nějakou představou dokonalosti. Neustále objevují nová traumata a problémy, které je třeba „vyřešit“, a to musí být hrozně vyčerpávající. Co si o tom myslíš?

Obecně panuje mýtus, že transformace znamená stát se lepší verzí sebe sama. Neustálé zlepšování, opravování, „upgrade“.

Vychází to z mylné představy, že se jednou dostaneme do stavu bez problémů. Dotyčný člověk pravděpodobně uvěřil, že se pomocí různých technik dokáže v životě něčemu vyhnout. Seberozvoj pak může být vyčerpávající zejména tehdy, když je motivovaný pocitem nedostatku a nelásky k sobě samému. Vnímám, že takový, jaký jsem teď, ještě nejsem dost. Dost dobrý, dost moudrý a podobně. A pokud nejsem dost, pak není možné mě milovat. Ani já sám sebe, ani druzí mě nemohou mít rádi.

Jednou za mnou přišla žačka, která říkala, že má přítele, ale nevěří, že ji má opravdu rád. Ptala se ho, proč s ní chce trávit čas, když má tolik chyb. Tento pohled vytváří velký tlak.

Ve skutečnosti je ale síla ve zranitelnosti. To, co se potřebujeme naučit, je žít pravdivě k sobě. Přijmout místo, kde se právě nacházíme  a zároveň být k sobě laskaví. Netlačit na sebe, nekritizovat se, nenadávat si v procesu změny, ale přistupovat k sobě jemně a s citem, jako k malému dítěti, které se učí chodit a občas spadne na zadek. Tento přístup vytváří svobodu. Seberozvoj se pak stává možností, ne ultimátem.

To, že se stále vynořují nové problémy, je spíše příležitostí podívat se hlouběji nebo na jemnější vrstvy, které jsme dříve nevnímali. Je to známka toho, že naše citlivost roste. Nesmíme se na to ale dívat jako na další důkaz, že jsme pokažení. Berme to znovu jen jako informaci, jako možnost k růstu, ne jako povinnost. Být vděční za to, že už vidíme i tohle, co jsme dřív neviděli“.

Můžeme prostě jen být. Nemusíme pořád něco zpracovávat. Už teď jsme dost a můžeme být milováni i ve své nedokonalosti.

Jak se práce s lidmi v horách dotýká tebe samotné?

Je to spojení příjemného s užitečným. Miluji ticho, nadhled a krásné výhledy a zároveň nerada zbytečně filozofuji. Tím, že si to lidé se mnou zažijí, šetřím energii vysvětlováním a oni snahu chápat teorii. Je to velmi praktické a rychlejší než čtení knih.

Co si z principů, se kterými pracuješ v horách, může čtenář přenést do běžného života, aniž by musel odjet na několikadenní program?

Zatím jsem žádný vícedenní pobyt nerealizovala, je to můj sen do budoucna. Doposud chodím s lidmi na procházky nebo túry v délce jedné až osmi hodin podle jejich zdatnosti. Důležitý je pohyb na čerstvém vzduchu, chvíle samoty, nacítění se na sebe a možnost dostat to ven. Psaním, mluvením, rozhovorem nebo křikem do polštáře. Samotný pohyb je pomocník, ale problémy sám o sobě nevyřeší.

Pokud by sis měla přát jednu změnu, kterou by si lidé po přečtení tohoto rozhovoru dovolili udělat – jaká by to byla a proč?

Dovolit si pouštět emoce ven zdravým způsobem a hlavně pravidelně – jako rutinu nebo rituál. Nemít jen jednu strategii. Zapojit pohyb, ale i mentální a emoční rovinu: psaní deníku, vykřičení se, dechová cvičení, meditaci, pojmenovávání emocí. Pokud emoce potlačujeme, ubližujeme sobě. Když je vybíjíme na blízkých, ubližujeme vztahům. A když máme jen jednu cestu, selže ve chvíli, kdy nemáme sílu. Více strategií nám pomáhá budovat pocit bezpečí. A díky němu se dokážeme do klidu vracet mnohem rychleji.