Umění, které léčí: Andrea Ehret o těle, zranění a proměně bolesti v sílu

„Tělo nikdy nelže. Zraňující vzorce jsou hluboko v nás, i když žijeme ve zdánlivě harmonických vztazích,” říká. 

Projekt The Traces of the Unseen (Stopy neviděného) vznikl spojením malířky, performerky a arteterapeutky Andrey Ehret s neurovědkyní a fotografkou Ivanou Dostálovou. Otevírá téma neviditelných stop, které v nás zanechávají emocionální a vztahová traumata. Do projektu se přihlásily ženy na základě veřejné výzvy a během úvodního pohovoru otevřely svá zranění. Andrea příběhy účastnic kaligraficky zaznamenala přímo na jejich těla a Ivana pak výsledek nafotila.

S Andreou jsme si povídaly o tom, jak tělo funguje jako mapa našich vzpomínek a kronika emocionálních a vztahových zranění. Dotkly jsme se také tématu odvahy být zranitelné a síly, která vzniká, když se neviditelné rány promění ve svědectví a pochopení.

Váš projekt The Traces of the Unseen propojuje obraz, fotografii i rozhovor. Co tě přivedlo právě k tématu těla a jeho skrytých zranění?

K tomuto tématu mě přivedl hluboký zájem o propojení těla, psychiky a vizuálního jazyka v kontextu zranění a obnovy. Tímto tématem se já i Ivanka dlouhodobě zabýváme ve své tvorbě a přišlo nám tak naprosto přirozené naše umění propojit. Tělo je pro mě neuvěřitelně upřímným místem paměti. Nese neviditelné stopy emocionálních a vztahových traumat, i když se je snažíme skrývat nebo racionalizovat. Cítila jsem potřebu najít cestu, jak tato vnitřní zranění externalizovat a zviditelnit, dát jim formu a jazyk, aby mohla být uzdravena. Tělo se stává místem zápisu i svědectvím.

Každému setkání předchází rozhovor, pak následuje kaligrafie na těle a fotografický záznam. Jak tento proces probíhá a co při něm prožíváš ty sama?

Proces začíná rozhovorem, kde se s každou ženou pojmenovává konkrétní zkušenost a místo, odkud trauma „pochází“. To je klíčové. Na základě tohoto intimního sdílení pak nastupuje kaligrafie. Kaligraficky zaznamenávám slova, symboly či gesta přímo na část těla, kterou si žena zvolila.
Pro mě je to velmi intenzivní a pokorný proces. Jsem v tu chvíli nástrojem pro zviditelnění cizí bolesti. Je to práce s velkou vzájemnou důvěrou a respektem. V tu chvíli jsem rituálním zapisovatelem. Snažím se být plně přítomná, vnímat emoce, které v místnosti jsou, a přesně je přenést na kůži. Je to hluboké, někdy i emocionálně náročné pro nás obě - držet prostor, naladit se, tvořit umělecký záznam, ale zprostředkovat bolest a příběhy, které nás přesahují. Ivana pak celý tento proces citlivě zachycuje objektivem, čímž fixuje pomíjivost vytvořeného a zaznamenává ho v hmotě.

Kaligrafie na kůži působí jako rituál. Vnímáš ji spíše jako umělecký akt, nebo i jako krok k uzdravení?

Rozhodně ji vnímám jako rituál i krok k uzdravení. Je to vědomá externalizace vnitřních ran. Navazuje to na tradice rituálního písma a symbolického označení těla. Jde o symbolický akt, kdy je neviditelná bolest přiznána a označena, vynesená na povrch. Když to, co bylo skryté, uvidíme, tak s tím můžeme začít pracovat.

Co ti ukázala práce s tělem jako „mapou paměti“ - objevila jsi při ní něco překvapivého o tom, jak lidé nesou stopy vztahových zranění?

Především to, jak přetrvávající a hluboce zakořeněné dokážou být zraňující vzorce, a to i ve zdánlivě harmonických vztazích. Nejvíce mě překvapila konkrétnost místa traumatu - to, jak přesně účastnice dokázaly pojmenovat a ukázat, kde v těle jejich bolest „sídlí“ nebo odkud „vychází“. To potvrzuje, že tělo nelže a pamatuje si vše. Také se potvrdilo, jak je toto téma univerzální - ačkoli pracujeme se zkušeností žen, dotýká se to univerzálních lidských struktur a vztahových dynamik.

Druhá fáze projektu se odehrává v přírodě. Jak se podle tebe proměňuje energie obrazu, když bolest vystoupí z intimního prostoru ven do krajiny?

Druhá fáze je posunem směrem k uzdravení. Když bolest vystoupí z intimního, uzavřeného prostoru do otevřené krajiny, mění se její energie. Příroda funguje jako prostor proměny a přijetí. Bolest se v ní nestírá, ale integruje. Krajina dává perspektivu, prostor pro nadechnutí a reflexi. To, co bylo v první fázi syrový zápis rány, se v krajině stává součástí většího celku. Přichází přijetí a uvědomění, že i s touto zkušeností lze žít a jít dál, pokud ji integrujeme. Krajina symbolizuje rovnováhu a sílu, skrze ženské společenství, sdílenou bolest a vzájemné pochopení souvislostí.

Jak hledáš vizuální jazyk pro něco tak neuchopitelného, jako jsou vnitřní rány a paměť těla?

Vizuální jazyk hledám skrze zkratku, symbol a emoci. Pro vnitřní rány je neuchopitelnost paradoxně klíčová. Proto používám kaligrafii - je to rychlý, gestický záznam, který v sobě nese energii okamžiku a prožívání. Nejde o krásné písmo, ale o přímý emoční otisk. Slova, symboly nebo prostá gesta na kůži se stávají obecným vizuálním a emočním ztvárněním dané otázky, které rezonuje napříč společností. Je to spíše evokace než popis, hledání archetypů v prožité bolesti.

Co ti osobně přinesla spolupráce s Ivanou Dostálovou? Jak se liší a zároveň doplňuje tvůj malířský a její fotografický pohled?

Spolupráce s Ivanou je zásadní. Přináší mi nový rozměr a hloubku. Můj malířský pohled je založen na gestu, okamžiku, plynutí a proměně (kaligrafie na kůži je pomíjivá). Ivanin fotografický pohled je oproti tomu analytický a fixující. Ona zachytí a ukotví pomíjivý rituál. Její pozadí neurovědkyně navíc vnáší do projektu strukturu a hlubší pochopení mechanismů psychiky. Společně vytváříme celek, kde se emoční akt potkává s vědeckou zvídavostí a vizuálním záznamem, čímž se projekt stává komplexním. Projekt kurátorsky zaštiťuje Radka Zahradníková, kterou nadchnul právě pro jeho celospolečenský a umělecký přesah.

Jaký bývá pro účastnice nejsilnější moment, když se po čase ohlížejí na svůj vlastní „záznam“?

Nejsilnější moment bývá často ve druhé fázi, při společném setkání a reflexi s časovým odstupem. Účastnice již nejsou v akutním emocionálním prožitku první fáze. Když se ohlížejí na fotografický záznam svého těla s kaligrafií i nahraného rozhovoru, často přichází hluboké přijetí a uvědomění. Vidí svou bolest externalizovanou, a tím i objektivizovanou. Už to není jen jejich vnitřní tajemství, ale svědectví, které si prošlo proměnou. To jim umožňuje integrovat bolest a vidět v ní zdroj síly, nikoli jen utrpení.

Máš zkušenost, že některá z žen díky projektu změnila svůj život nebo pohled na sebe samu?

Projekt nevedeme jako individuální terapii a neusilujeme o psychologizaci, ale o vizuální a emoční ztvárnění univerzálních otázek. Nicméně zpětná vazba od žen naznačuje, že akt externalizace traumatu a jeho symbolické přijetí v krajině spustil důležité vnitřní procesy. Samotné pojmenování a ukázání rány je silný krok. Věřím, že projekt působí jako katalyzátor - pomáhá ženám rozpoznat zraňující vzorce a transformovat bolest v sílu, což je nezbytný základ pro jakoukoli vnitřní či vnější změnu. Stalo se i to, že žena nebyla na tento krok připravena a od projektu a jeho publikování, i když anonymního, odstoupila. Z hlediska času a energie do projektu vložené je pro nás těžké přijmout, že daný materiál nemůžeme použít, ale vzhledem k citlivé povaze tématu jiná možnost není.

Jaké jsou nejčastější zkušenosti žen? Jaké jsou tvé vlastní osobní závěry, když si přemítáš nad tím, co jsi během projektu se ženami zažila?

Nejčastější zkušenosti žen se točí kolem vztahových zranění – to, co kurátorský text nazývá vztahové trauma, tedy zranění, které pramení z dynamiky s nejbližšími lidmi, toxické vztahové vzorce, často s kořeny v původní rodině. Je to univerzální téma paměti těla a touhy po rovnováze.
Můj osobní závěr je, že lidská odolnost je neuvěřitelná. A také, jak je klíčové vyjít z binárních opozic jako oběť-agresor. Projekt nás nutí klást si širší otázky: Jak se můžeme vztahovat k utrpení jiných? A jak můžeme z utrpení vytvořit sílu? Pro mě je to silné potvrzení, že vizuální jazyk má moc léčit a že sdílená zranitelnost je zdrojem společné lidské síly.

Ty i fotografka Ivana máte zkušenosti z terapeutického prostředí. Jak se dá poznat, že člověk žije v toxickém vztahu - a jak z něj může vystoupit?

Naše zkušenost z oboru nám umožňuje vnímat varovné signály. Toxický vztah se často projevuje neustálým podkopáváním sebevědomí, postupnou izolací od přátel a rodiny, chronickým stresem, pocitem viny za chyby partnera, opakovanou manipulací a následně narušením vlastní identity.

V těle se to projevuje chronickým napětím a často úplným vypnutím obranných mechanismů. Vystoupení začíná zvědoměním zraňujících vzorců.

Projekt ukazuje, že je klíčová externalizace a vizualizace bolesti - vynést trauma ven. Dále je nutné vytvořit bezpečný prostor (což symbolizuje otevřená krajina v druhé fázi) a integrovat bolest jako součást životní zkušenosti, ne jako definici sebe sama. Je nezbytné vyhledat profesionální pomoc a obnovit ztracené vztahy a hranice. Je to proces, který vyžaduje odvahu a podporu.

Máš i ty sama zkušenost s nezdravými vztahy?

Ano, myslím, že snad neexistuje člověk, který na sobě vědomě pracuje a neuvědomuje si, jak se mu určité myšlenkové vzorce opakují ve vztazích. Samozřejmě se vše přenáší do vztahů, které vytváříme. Každý vztah je zkušenost - je jen na nás, jak ji dokážeme zpracovat a jak s ní naložíme. Vždy je to náročné. I když se mě příběh osobně nedotýká a nespustí ve mně mou vlastní zkušenost, dokážu se nacítit na daného člověka velmi rychle a přirozeně. V ideálním světě bychom neměli slepá místa ani zranění a tvořili jen harmonické vztahy, ale to bychom se nic nenaučili ani o sobě, ani o světě.

Máš svůj vlastní rituál nebo tvůrčí proces, který ti pomáhá přetavit emoce do malby?

Snažím se vždy pojmenovat svoje pocity, mít vědomý přístup k životu a praktikovat jógu. Před každým kaligrafickým procesem se nejdřív naladím na sebe a svůj dech. Ne vždy se mi to daří - někdy v tvorbě vyplynou na povrch věci, které dlouho spaly, ale právě to, že je skrze tvorbu mohu přetavit do hmoty, mi neskutečně pomáhá a posouvá mě to lidsky i umělecky.

A úplně osobně - vím, že sis nedávno prošla velmi náročným obdobím. Jak se ti povedlo ho překonat a jak sama pečuješ o svoji duševní rovnováhu?

Náročným obdobím procházíme teď úplně všichni. Není lehké žít v tomto systému a pod tlakem doby budovat smysluplné vztahy a život v radosti a lehkosti. Pomáhá mi má umělecká tvorba - věřím, že v tvorbě je síla, která nás přesahuje. Dále kruh blízkých přátel, má arteterapeutická praxe, denně jóga a práce s dechem, radikální přijetí odpovědnosti za své činy a myšlenky.

Mám obrovské štěstí na krásné blízké duše kolem sebe, přátele, se kterými si vzájemně nasloucháme, ale občas jasně, upřímně a věcně zvědomujeme svoje „blind spots“. Také mi pomáhá moje životní nastavení - jsem přesvědčena, že všechno na světě se děje pro nás. Je jen otázkou našeho přístupu, jak si své lekce i radosti zpracujeme.

Co ti v životě momentálně přináší radost a pocit lehkosti? Jaké další zajímavé projekty chystáš?

Tvorba - vážím si času na ni, je to můj čas pro sebe, stejně jako kvalitní čas s mým dospívajícím synem, skrze něj objevování mužského světa. Jinak cestování, přátelé, rodina.

Aktuálně kromě práce na dlouhodobém projektu chystám říjnovou výstavu v ArtPro galerii společně se sochařem Honzou Dostysem. V listopadu pořádáme s Lenkou Froncovou jógovo-umělecký pobyt, v prosinci odlétám se skupinou českých umělců do Kataru - jako brand ambassador budu reprezentovat Českou republiku na mezinárodním festivalu v Dohá. Také chystám prosincovou sólovou výstavu v Rock Café v Praze. Na všechno se těším.