Umění, které léčí: Andrea Ehret o těle, zranění na duši a proměně bolesti v sílu

„Tělo nikdy nelže. Můžeme žít ve vztazích plných porozumění, a přesto v sobě nést zraňující vzorce, které nevznikly tady a teď, ale kdesi v naší minulosti. Když je pak vyneseme na světlo, mohou se začít uzdravovat”, říká umělkyně. 

Projekt The Traces of the Unseen (Stopy neviděného) vznikl spojením malířky, performerky a arteterapeutky Andrey Ehret s neurovědkyní a fotografkou Ivanou Dostálovou. Otevírá téma neviditelných stop, které v nás zanechávají emocionální a vztahová traumata. Do projektu se přihlásily ženy na základě veřejné výzvy a během úvodního pohovoru otevřely svá zranění. Andrea příběhy účastnic kaligraficky zaznamenala přímo na jejich těla a Ivana pak výsledek nafotila.

S Andreou jsme si povídaly o tom, že tělo funguje jako mapa našich vzpomínek a kronika emocionálních a vztahových otisků. Dotkly jsme se také tématu odvahy být zranitelné a síly, která vzniká, když neviditelné rány přijmeme a pochopíme.

Co tě přivedlo k tématu těla a jeho skrytých zranění?

Můj hluboký zájem o propojení těla, psychiky a vizuálního jazyka v kontextu zranění a obnovy. Tímto tématem se já i Ivanka dlouhodobě zabýváme ve své tvorbě a přišlo nám tak naprosto přirozené naše umění propojit. Tělo je pro mě neuvěřitelně přesným odrazem naší minulosti. Nese neviditelné stopy emocionálních a vztahových traumat, i když se je snažíme skrývat nebo racionalizovat. Cítila jsem potřebu najít cestu, jak tato vnitřní zranění externalizovat a zviditelnit, dát jim formu a jazyk, aby mohla být uzdravena.

Každému setkání předchází rozhovor, pak následuje kaligrafie na těle a fotografický záznam. Můžeš ten proces podrobněji popsat a říct, co při něm ty sama prožíváš?

Proces začíná rozhovorem, kde se s každou ženou pojmenovává konkrétní zkušenost a místo, odkud trauma „pochází“. To je klíčové. Na základě tohoto intimního sdílení pak nastupuje kaligrafie. Kaligraficky zaznamenávám slova, symboly či gesta přímo na část těla, kterou si žena zvolila.

Pro mě je to velmi intenzivní a pokorný proces. Jsem v tu chvíli nástrojem pro zviditelnění cizí bolesti, rituálním zapisovatelem. Je to práce s velkou vzájemnou důvěrou a respektem. Snažím se být plně přítomná, vnímat emoce, které v místnosti jsou, a přesně je přenést na kůži. Je to hluboké, někdy i emocionálně náročné pro nás obě - držet prostor, naladit se, tvořit umělecký záznam a zprostředkovat příběhy, které nás přesahují. Ivana pak celý tento proces citlivě zachycuje objektivem, čímž fixuje pomíjivost vytvořeného a zaznamenává ho ve hmotě.

Chápu to správně, že kaligrafii nevnímáš jen jako umělecký akt, ale i jako krok k uzdravení?

Ano. Je to vědomá externalizace vnitřních ran, symbolický akt, kdy je neviditelná bolest přiznána a označena, vynesená na povrch. Když to, co bylo skryté, uvidíme, tak s tím můžeme začít pracovat.

Co ti ukázala práce s tělem jako „mapou paměti“? Objevila jsi při ní něco překvapivého?

Ano. Především to, jak přetrvávající a hluboce zakořeněné zraňující vzorce dokážou být. A také mě překvapila konkrétnost místa traumatu. Účastnice dokázaly přesně pojmenovat a ukázat, kde v těle jejich bolest „sídlí“ nebo odkud „vychází“. To potvrzuje, že tělo nelže a pamatuje si vše. Také se potvrdilo, jak je toto téma široké. Ačkoli pracujeme se zkušeností žen, dotýká se to univerzálních lidských struktur a vztahových dynamik.

Druhá fáze projektu se odehrává v přírodě. Z jakého důvodu?

Druhá fáze je posunem směrem k uzdravení. Když bolest vystoupí z intimního, uzavřeného prostoru do otevřené krajiny, mění se její energie. Příroda funguje jako prostor proměny a přijetí. Bolest se v ní nestírá, ale integruje. Krajina dává perspektivu, prostor pro nadechnutí a reflexi. To, co bylo v první fázi syrovým zápisem rány, se v krajině stává součástí většího celku. Přichází přijetí a uvědomění, že i s touto zkušeností lze žít a jít dál, pokud ji integrujeme. Krajina symbolizuje rovnováhu a sílu skrze ženské společenství, sdílenou bolest a vzájemné pochopení souvislostí.

K zobrazení šrámů na duši používáš kaligrafii. Proč sis vybrala zrovna tento typ umění?

Protože to je rychlý, gestický záznam, který v sobě nese energii okamžiku a prožívání. Nejde o krásné písmo, ale o přímý emoční otisk. Slova, symboly nebo prostá gesta na kůži se stávají obecným vizuálním a emočním ztvárněním dané otázky, které rezonuje napříč společností. Je to spíše evokace než popis, hledání archetypů v prožité bolesti.

Co ti osobně přinesla spolupráce s Ivanou Dostálovou? Jak se liší a zároveň doplňuje tvůj malířský a její fotografický pohled?

Spolupráce s Ivanou je zásadní. Přináší mi nový rozměr a hloubku. Můj malířský pohled je založen na gestu, okamžiku, plynutí a proměně, protože kaligrafie na kůži je pomíjivá. Ivanin fotografický pohled je oproti tomu analytický a fixující. Ona zachytí a ukotví pomíjivý rituál. Její pozadí neurovědkyně navíc vnáší do projektu strukturu a hlubší pochopení mechanismů psychiky. Společně vytváříme celek, kde se emoční akt potkává s vědeckou zvídavostí a vizuálním záznamem, čímž se projekt stává komplexním. Projekt kurátorsky zaštiťuje Radka Zahradníková, kterou nadchnul právě pro jeho celospolečenský a umělecký přesah.

Jaký moment v celém procesu bývá nejsilnější pro účastnice a proč?

Nejsilnější moment bývá často ve druhé fázi, při společném setkání a reflexi s časovým odstupem. Ženy již nejsou v akutním emocionálním prožitku první fáze. Když se ohlížejí na fotografický záznam svého těla s kaligrafií i nahraného rozhovoru, často přichází hluboké přijetí a uvědomění. Vidí svou bolest externalizovanou, a tím i objektivizovanou. Už to není jen jejich vnitřní tajemství, ale svědectví, které si prošlo proměnou. To jim umožňuje integrovat bolest a vidět v ní zdroj síly, nikoli jen utrpení.

Máš zkušenost, že některá z žen díky projektu změnila svůj život nebo pohled na sebe samu?

Projekt nevedeme jako individuální terapii a neusilujeme o psychologizaci, ale o vizuální a emoční ztvárnění univerzálních otázek. Nicméně zpětná vazba od žen naznačuje, že akt externalizace traumatu a jeho symbolické přijetí v krajině spustil důležité vnitřní procesy. Samotné pojmenování a ukázání rány je silný krok. Věřím, že projekt působí jako katalyzátor - pomáhá ženám rozpoznat zraňující vzorce a transformovat bolest v sílu, což je nezbytný základ pro jakoukoli vnitřní či vnější změnu. Stalo se i to, že žena nebyla na tento krok připravena a od projektu a jeho publikování, i když anonymního, odstoupila. Z hlediska času a energie do projektu vložené je pro nás těžké přijmout, že daný materiál nemůžeme použít, ale vzhledem k citlivé povaze tématu jiná možnost není.

Co si z projektu odnášíš ty sama?

Můj osobní závěr je, že lidská odolnost je neuvěřitelná. A také, jak je klíčové vyjít z binárních opozic jako oběť-agresor. Projekt nás nutí klást si širší otázky: Jak se můžeme vztahovat k utrpení jiných? A jak můžeme z utrpení vytvořit sílu? Pro mě je to silné potvrzení, že vizuální jazyk má moc léčit a že sdílená zranitelnost je zdrojem společné lidské síly.

Jaké bolestné zkušenosti žen jsou podle tebe nejčastější?

Nejčastější jizvy na duši se točí kolem vztahových zranění – to, co kurátorský text nazývá vztahové trauma, tedy zranění, které pramení z dynamiky s nejbližšími lidmi, toxické vztahové vzorce, často s kořeny v původní rodině. Je to univerzální téma paměti těla a touhy po rovnováze.

Ty i fotografka Ivana máte zkušenosti z terapeutického prostředí. Jak mohu jako žena poznat, že žiji v toxickém vztahu?

Toxický vztah se často projevuje neustálým podkopáváním sebevědomí, postupnou izolací od přátel a rodiny, chronickým stresem, pocitem viny za chyby partnera, opakovanou manipulací a následně narušením vlastní identity.

V těle se to projevuje chronickým napětím a často úplným vypnutím obranných mechanismů. Vystoupení začíná zvědoměním zraňujících vzorců, což ukazuje i náš projekt. Dále je nutné vytvořit bezpečný prostor, což symbolizuje otevřená krajina v druhé fázi, a integrovat bolest jako součást životní zkušenosti, ne jako definici sebe sama. Dále je nezbytné vyhledat profesionální pomoc a obnovit ztracené vztahy a hranice. Je to proces, který vyžaduje odvahu a podporu.

Máš svůj vlastní rituál, který ti pomáhá náročné emoce zpracovávat?

Snažím se vždy pojmenovat svoje pocity, mít vědomý přístup k životu a praktikovat jógu a dechová cvičení. Před každým kaligrafickým procesem se nejdřív naladím na sebe a svůj dech. Ne vždy se mi to daří - někdy v tvorbě vyplynou na povrch věci, které dlouho spaly, ale právě to, že je skrze umění mohu přetavit do hmoty, mi neskutečně pomáhá a posouvá mě to lidsky i umělecky.

Mám také obrovské štěstí na krásné blízké duše kolem sebe, přátele, se kterými si vzájemně nasloucháme, ale občas jasně, upřímně a věcně zvědomujeme svoje „blind spots“. A v neposlední řadě mi pomáhá moje životní nastavení – přijímám plnou zodpovědnost za vlastní činy i myšlenky a jsem přesvědčena, že všechno na světě se děje pro nás. Je jen otázkou našeho přístupu, jak si své lekce zpracujeme.

Jaké další zajímavé projekty chystáš?

Aktuálně kromě práce na dlouhodobém projektu chystám říjnovou výstavu v ArtPro galerii společně se sochařem Honzou Dostysem. V listopadu pořádáme s Lenkou Froncovou jógovo-umělecký pobyt, v prosinci odlétám se skupinou českých umělců do Kataru - jako brand ambassador budu reprezentovat Českou republiku na mezinárodním festivalu v Dohá. Také chystám prosincovou sólovou výstavu v Rock Café v Praze. Na všechno se moc těším.