ADHD u dítěte může být signálem, že se doma necítí v bezpečí

Proč posílání „na hanbu“ mozek dítěte vyhodnocuje jako ohrožení života? A proč se z „příliš hodných“ dětí stávají dospělí se závislostmi? Terapeutka Markéta Černoušková v rozhovoru rozkrývá kořeny nesoucitné výchovy, která po staletí upřednostňuje rozum před emocemi.

Markéta Černoušková se tématu výchovy mimo jiné věnuje proto, že si sama v dětství prošla traumatem. „Má zdánlivě fajn a bohémská rodina pražských intelektuálů byla ve skutečnosti pro nás děti peklem. Nikdo nás fyzicky nezneužíval, ale to emoční zanedbání, nezájem, hrůza nikdy nekončících rodičovských hádek, zostuzování a tlak na samostatnost... Pěkně jsem si to v dospělosti „slízla” depresí a závislostí,” říká Markéta.

Povídaly jsme si o tom, jak funguje dětský mozek, proč se rány z dětství propisují do dospělých vztahů a proč skutečná samostatnost paradoxně začíná v bezpečném náručí rodiče. Nechybí ani téma, které pálí snad každého rodiče: dají se naše chyby ještě napravit? A jak s tím začít?

Jak byste definovala nesoucitnou výchovu a v čem se zásadně liší od běžných rodičovských chyb, které děláme z únavy či nevědomosti?

Nesoucitná výchova není ojedinělý omyl. Je to systémový přístup, na který jsme tu stovky let navyklí a většina z nás v něm vyrostla. Nebere v potaz emoční realitu dítěte a základní potřeby pro zdravý vývoj osobnosti. Dítě se podle něj musí opravovat, napravovat, zocelovat, vystavovat náročným situacím. Panuje přesvědčení, že na něj musíme být přísní a trestat je, případně si ho nevšímat. Neobjímat, nemazlit a nedávat najevo lásku a radost. Vystavovat ho hádkám a konfliktům mezi partnery.

„Chyba” z únavy je lidská a napravitelná omluvou, vysvětlením, objetím. Ale nesoucitná výchova vlastně hřeší na to, co je pro dítě životně nejdůležitější: na jeho potřebu blízkosti, vztahu, přijetí a lásky. Je to výchova, která říká: „Budu tě mít rád a budu s tebou, jen když se budeš chovat tak, jak chci já.“ To v dítěti vytváří chronické napětí a pocit ohrožení, nikoliv bezpečí.

Není tento typ výchovy už minulost? Přijde mi, že naše generace je ta poslední, která tohle zažila. Nebo se to stále propisuje dál?

Bohužel to minulost není, jen na sebe nesoucitná výchova často bere modernější, zdánlivě odborné podoby. Fyzické tresty sice ve společnosti ustupují, ale to neznamená, že je náš přístup plný soucitu a bezpodmínečné lásky. 

Zapomínáme totiž na to hlavní: rodičovství ve své podstatě vůbec není o výchovných metodách nebo o rolích. Je to primárně o vztahu. A to, jak se často v každodenním životě k dětem vztahujeme, pro ně bývá nepozorovaně zraňující, bohužel až traumatizující. Ať už jde o emoční chlad, netrpělivost, skryté i zjevné odmítání, ponižování nebo všudypřítomný tlak na to, aby děti byly co nejdříve „hodné“, samostatné a úspěšné.  Často se k dětem chováme, jako by to byli malí dospělí. Máme pocit, že jejich mozek přece musí myslet stejně racionálně a logicky jako ten náš.

Proč máme jako společnost tak silně zakořeněnou potřebu upřednostňovat rozum před emocemi, i když je to biologicky proti přírodě?

Tento přístup stále z velké části stojí na 400 let starých, osvícenských představách o absolutní nadřazenosti mysli a rozumu. Emoce se tehdy začaly vnímat jako něco chaotického, zvířecího a nespolehlivého. Něco, co musíme „zkrotit a ovládnout silou vůle“. Z toho pramení náš dnešní kult racionality. Očekáváme od dětí logiku, která ale sídlí v prefrontálním kortexu (logický mozek). Zcela při tom ignorujeme fakt, že tato část mozku se s limbickým systémem (emoční mozek) začíná funkčně propojovat nejdříve mezi pátým a sedmým rokem života. Vyžadovat tedy po menším dítěti racionální sebeovládání je čistý fyziologický nesmysl.

Místo toho přehlížíme jejich emoční a vztahový mozek, který v raném věku řídí většinu jejich chování. Snažíme se jim všechno „logicky vysvětlit“, a když to rozumem nepoberou, trestáme je. Očekáváme racionalitu, ale popíráme biologickou realitu. A ano, děláme to z velké části nevědomky. Je to důsledek nejen tlaku dnešní uspěchané doby, ale právě i tohoto hluboce zakořeněného historického přesvědčení a samozřejmě transgeneračního přenosu, kdy si do rodičovství přinášíme bolístky ze svého vlastního dětství.

Co vás motivuje téma výchovy podrobněji rozebírat?

Vidím, jak moc jsou dnešní rodiče přetížení, zmatení z protichůdných rad a jak často na ně doléhá pocit viny. Mým cílem není na nikoho zvedat varovný prst, ale naopak chci rodičům pomoci vrátit jejich ztracenou intuici. Jak upozorňuje kanadský psycholog Gordon Neufeld, my jsme přirozenou zranitelnost a touhu po vazbě začali potlačovat už před generacemi pod ideálem naprosté nezávislosti. Proto je dnešní výchova tak obsesivně zaměřená na to děti co nejdříve „odstřihnout“.

Chci ukázat, že vzdorovité dítě nedělá naschvály. Jen pod vlivem stresu a nezralého mozku dává najevo emoce, se kterými si samo neví rady. Potřebujeme pochopit, že skutečná nezávislost nevznikne tlakem. Naopal,  až když dítěti dopřejeme bezpečně a plně prožít jeho závislost na nás a tuto potřebu nasytíme, může se začít zdravě osamostatňovat.

Co se v psychice dítěte děje, když dlouhodobě vyrůstá bez pocitu emočního bezpečí a přijetí?

Dochází k fenoménu, který Gordon Neufeld nazývá „obrnění“ (armoring). Aby dítě přežilo nesnesitelnou bolest z odmítnutí nebo separace, jeho mozek znecitliví. Dítě zatvrdí své „měkké srdce“, přestane cítit bolest zranitelnosti, ale tím pádem i lásku a radost. Mozek a celá nervová soustava se přepnou do trvalého režimu obrany, což drasticky brzdí proces zrání a integrace osobnosti.

Později to způsobuje nevědomé strategie, které jsou přinejmenším neužitečné, někdy i sebedestruktivní. Jsou to lidé, co jedou na výkon, potřebují obhajovat svou hodnotu, neumí říct „ne“. Nebo naopak od svého prožívání zcela odpojení narcisti a manipulátoři, o kterých si říkáme: jak to může dělat, on nemá žádnou empatii?

Už jste to trochu naznačila, ale můžete upřesnit, jaké nejčastější formy nesoucitné výchovy vídáte ve své praxi, a proč jsou pro děti tak zraňující?

Nejběžnější a nejničivější je využívání separace jako trestu. Lidově poslat dítě „na hanbu“ nebo do pokoje, aby se „uklidnilo“, případně záměrné ticho a ignorování. Vlastně k tomu patří i spánkový trénink (vyplakávání) u miminek. Děti se v prožívání těchto momentů neliší od mláďat ostatních savců. Jejich ještě nevyvinutý mozek vnímá izolaci od pečující osoby jako otázku života a smrti, prožívají existenciální hrůzu a největší emocionální bolest. Když dítěti v nouzi odepřeme kontakt, učíme ho, že jeho emoce jsou nepřijatelné a že láska je podmíněná. A proč si tuhle bolest nepamatujeme? Protože to bylo tak hrozné, že jsme se v tu chvíli od svých pocitů odpojili.

Jaké malé změny v přístupu k dítěti mohou mít největší léčivý efekt?

Zase se budu opírat o koncept „přemostění“ (bridging). Při každém odloučení, i když jde o spánek nebo školu, dejte dítěti něco, čeho se může držet. Říct: „Těším se, až si spolu po obědě budeme hrát.“ Tím překlenete propast separace. A za druhé: „vábení“ dítěte. Dejte mu najevo, že se vám rozzáří oči, jen když vejde do místnosti. Aby cítilo, že je vítané.

Jak se zkušenost s chladnou výchovou otiskuje v dospělosti do partnerských vztahů?

Takový dospělý často nevědomky hledá bezpečí, které v dětství nezažil, a zároveň se bojí blízkosti, protože ta pro něj byla spojena se zraněním. Může se proto pohybovat mezi dvěma póly. Buď ulpívá a úzkostně prosí „neopouštěj mě“, nebo zůstává odtažitý a citově nedostupný, protože se naučil spoléhat jen sám na sebe. Chybí mu hluboká důvěra, že může být před druhým zranitelný a autentický, a přesto zůstat milovaný.

Existují signály, podle kterých může rodič poznat, že jeho výchovný styl dítěti spíše ubližuje?

Paradoxně jím může být „příliš hodné“ dítě, které nevyjadřuje žádný odpor. To často značí, že rezignovalo na své já, aby si udrželo vazbu. Druhým extrémem je dítě „alfa“. Začne rodiči poroučet nebo je agresivní. To není zkaženost, ale zoufalý pokus dítěte převzít kontrolu v situaci, kdy necítí pevnou oporu. Také ADHD často nasvědčuje tomu, že doma není bezpečí, ale spíše napětí, a dítě v takových chvílích nevědomě „vypíná“ pozornost, aby se ochránilo.

Co přesně znamená soucit ve výchově a čím se liší od rozmazlování nebo benevolnosti?

Soucit znamená přijímat dítě takové, jaké je, se všemi emocemi a projevy. Nutně to ale neznamená schvalovat jeho chování. Rozmazlování je, když rodič rezignuje na svou roli. Soucitná výchova znamená, že jsem pevným kapitánem lodi. Určuji směr a hranice, ale dělám to s laskavostí a pochopením pro bouři, kterou dítě prožívá. Nenechám ho v té bouři samotné. Učím ho, že náš „vztahový most“ ustojí jeho vztek i slzy.

Jak může rodič pracovat se svými vlastními zraněními z dětství?

Klíčem je sebereflexe. Rodič by si měl všimnout, kdy reaguje přehnaně. V tu chvíli nereaguje na dítě, ale na svou vlastní bolest z minulosti. Změna začíná tam, kde jsme schopni oddělit chování našeho dítěte od naší vlastní vnitřní úzkosti, strachu či hněvu.

Setkáváte se s dospělými klienty, kteří si teprve v terapii uvědomují, že jejich potíže mají kořeny právě ve výchově?

Neustále. Mnoho lidí žije v iluzi „šťastného dětství“, protože nevědomě vytěsnili vše bolavé. Až v terapii začnou rozkrývat, že sice byli nakrmeni a ošaceni, ale nebyli viděni a slyšeni. Že museli pohřbít svou autenticitu, aby byli přijati.

Dá se vztah s dítětem „opravit“, pokud si rodič uvědomí chyby až později?

Vždy se dá opravit. Jak říká Gabor Maté – dokud dýcháme, existuje naděje. Klíčové je přestat se snažit dítě „napravovat“ a začít pracovat na obnově vztahu. Rodič by měl převzít zodpovědnost a nabídnout bezpečí, i když ho dítě zpočátku odmítá. Ať už je to teenager, nebo mladý dospělý. Cesta zpět často vede přes slzy. Když dítě konečně „rozmrzne“ a dovolí si plakat nad tím, co mu chybělo, začíná proces uzdravování.

Na závěr bych ráda zdůraznila, že vztah je důležitější než chování. Vy jste tou odpovědí na potřeby vašeho dítěte. Nepotřebujeme, aby bylo dítě „dokonalé“. Dítě potřebuje vědět, že u vás má přístav, kde může složit své obrany a být zranitelné. Protože právě z pocitu bezpečí vyrůstá skutečně zdravá, odolná a nezávislá osobnost.